Existence logiky logicky neexistuje

Jako děti vnímáme realitu jaká je, poznáváme ji a necháváme na sebe působit její zákonitosti i chaotičnosti. Pak začneme hledat spojitosti a vytvářet si logické uvažování. A jsme-li v tom schopní, nakonec logicky narazíme.

Jako dítě jsem si prošel stejným vývojem chápání světa asi jako většina. Do toho jsem získal vzdělání, které mnohé osvětlovalo. Nicméně pouze jako dílčí prvky, nikoliv v kontextu celku a jeho vzájemného působení. Toto přišlo až ve chvíli, kdy přišly informace v široké oblasti “bytí světa a nebytí člověka”.

V dospělosti pak tedy převládne fáze, kdy se do popředí dostává vůle a logika. Člověk začne dávat do souvislostí logické postupy, vazby a vztahy. Vše dává smysl, vše zapadá a má svůj řád. V touze dostat se dál, začne človíček uvažovat hlouběji. Chce vidět pod pokličku světa a lidské společnosti. A stejně jako dítě v první životní fázi, začne nasávat dál a více. Tedy je-li toho schopen, jak trefně popsal např. A. Schopenhauer v pojednání o vůli a intelektu. Tak tedy, člověk začne hledat podstatu oné logiky světa, člověka, přírody a společnosti. Začne se zkrátka pídit, uvažovat a lámat si hlavu nad tím, proč když má vše logiku a krásně do sebe zapadá, dějí se věci napříč této logiky. Takové ty všeobecné paradoxy. A hle, ono to s tou logikou není zas tak jasné. Už samotné uvažování člověka a jeho touhy v boji s vůlí jsou naprosto nelogické. Ono o samotném myšlení toho napsal dost třeba pan Sartre, se kterým jsem jako logik občas dost bojoval. Aspoň do doby, než jsem logiku začal používat jako nelogický prvek v myšlení. Musel jsem si ujasnit, že logika je totiž jen ucelený, dílčí kus celku, který je funkční pouze ve své podstatě, nikoliv právě jako součást onoho celku.

V čem je tedy logika samotné existence? Pokud něco existuje, tak to je, což je logické. Ale nemusí být už tolik logické proč tomu tak je. Kupříkladu pud sebezáchovy je logický a účelný. Nicméně jeho využívání již takové být nemusí. Nastaví-li společnost z několika dílčích logických prvků jakési společenské dogma, celkový dopad této obecné vůle může být na pud sebezáchovy člověka drtivý. Mimo jiné i proto, že jako celek bude působit nelogicky. A že těch důkazů poslední dobou je…
S tímto vztahem hodně koresponduje rčení, že cesta do pekel je dlážděna dobrými skutky.

A co emoce? Říká se, že v emocích se jedná nelogicky. Naopak! Emoce je jedna z mála naprosto logických věcí. V rámci emoce dochází v myšlení k abstrakci a vnímání se tak stává naprosto logické a čisté bez ovlivnění existenčním balastem společenského celku. Emoci však velice rychle opět vystřídá paradoxně logická vůle ovlivněná nehomogenním celkem.

Toto se velmi dobře odráží třeba v umění. V jeho originalitě, nadčasovosti, emotivnosti. Často právě v obecně nelogických dílech je nejvíce logické pravdy. Ať už je to výtvarné umění, poezie, atp. Proto se také tak špatně rozlišují geniální díla od těch skvělých.

Logika je tedy jako kamen. Můžeme je vyskládat, slepit, svázat, ale nikdy z toho nebude jeden homogenní celek z pohledu logiky. Je logické, že něco je, ale není logické proč musí být a jak musí být.