Vladimíra Franze jsme chtěli pozvat už dlouho. Od několika známých jsme věděli, jakým skvělým pedagogem je, jak umí přitáhnout pozornost i těch studentů DAMU, jež o vážnou hudbu nikdy nezavadili. Jak poutavě dokáže rozebírat kompozice třeba Leoše Janáčka a mnohých jiných našich a zahraničních skladatelů, kteří v oblasti klasické hudby posunuli hranice našeho vnímání. Zajímal mě také jako výtvarník, v jehož obrazech je i zřetelná stopa nadhledu a sebeironie.
Vladimíra Franze jsme chtěli pozvat už před pár lety, ale nebyli jsme si jisti, zda by náš host přilákal dostatečný počet diváků. Ve chvíli, kdy se kolem něj (a zpočátku bez jeho přičinění) začala spontánně utvářet poměrně velká skupina příznivců z řad vysokoškolských studentů, využili jsme (možná i zneužili) jeho rostoucí popularity a pozvali ho do mého olomouckého pořadu DH v DH, které se (stejně jako Scénické rozhovory ve Švandově divadle) koná jednou měsíčně v Divadle hudby.
Již během letošního léta jsme se s Vladimírem Franzem domluvili, že převažovat budou otázky cílící právě k hudbě a malířství. Jen nepatrně, spíš pro formu, že se dotkneme tématu jeho prezidentské kampaně. Otázkami týkajících se aspirace na post prezidenta jsme logicky museli začít a věnovali jim více místa, než jsme původně oba dva zamýšleli. Na hudbu a výtvarné umění se dostalo až v druhé části a příliš času na ně nezbylo. Vladimír Franz totiž odpovídal obšírně, oklikami, tedy způsobem, jenž je typický pro lidi, kteří toho mnoho vědí a nechtějí nic vynechat, kteří cítí potřebu vysvětlovat kontexty. Účelem našeho setkání nebylo nutit hosta k nejrůznějším doznáním, chytat jej za slovo a vyvádět ho z míry neustálým atakem. Nedělám publicistiku. Mou ambicí byl dobrý profilový rozhovor.
Tak zde předkládám s ohledem na aktuální kampaň sestřih první části, v níž Vladimír Franz mluví o tom, koho by si k sobě vybral jako poradce, o české národní hymně, o tom, koho by jako prezident vyznamenal, a tím z něj udělal celebritu, nebo o Romanu Smetanovi a naší justici.
