Vražda v domě

Patnáct let poté, co jsem zažil pranu, tedy kundalini, což je slovo, kterému se snažím všemi silami vyhýbat, protože ho nejsem schopen vyslovit s vážnou tváří, seděl jsem poprvé proti Terezii.

Bylo to v Café La Fée a pili jsme oba něco studeného, kromě nás dvou tam v tom parném létě nikdo nebyl, všichni seděli na zahrádce ve dvorku, jenom my dva uvnitř u výlohy do Pekařské ulice, Terezie byla jen o něco málo mladší než já, hloubavě se na mě dívala tmavýma očima, ze kterých nebylo možno nic vyčíst, a položila na stůl balíček tarotových karet a já si pomyslel, ach jo, bez těchto propriet by to jako nešlo, ale nic jsem neříkal, byla to pro mě nová situace, poprvé v životě jsem si nechal vyhotovit osobní horoskop, na doporučení, že ona je opravdu seriózní a spolehlivá, nechal jsem si vypracovat horoskop, protože už delší čas jsem v sobě cítil pohyb, někde uvnitř se ve mně dalo plíživě cosi do chodu, až to začalo být zřetelné, cítil jsem nějakou proměnu, jako by se dvě zemské desky tam někde v hloubce o sebe třely a já jsem chtěl vědět, co to je, co to znamená, jenomže jsem to nebyl schopen přesně pojmenovat, chyběla mi pro to slova, a tak osobní horoskop mi přišel jako zajímavý začátek.

Seděl jsem proti ní a ona se zeptala, tak co říkáte na svůj horoskop a že se můžu ptát, čemu v něm nerozumím a já jí řekl o tom pohybu v sobě a že jeden z odkazů, který mi do horoskopu vložila, se týká prany, a když jsem jí popsal svůj vlastní zážitek s tím silným a extatickým prouděním mocné energie, mocné tak, že mi slastí cukalo celé tělo, že v tom nejsilnějším okamžiku, který přišel opravdu v poslední chvíli, jsem viděl, jak mi z hlavy vzhůru do nebe a hluboko do kosmu proudí jasný blesk, kterým jsem propojen úplně se vším, že jsem v tu chvíli cítil, že jsem součástí nejen tohoto světa, ale i s tím, co mě daleko přesahuje, jak jsem u toho zřetelně slyšel i hřmění, byť ten večer byla obloha jasná nejen nad naším domem, ale široko daleko nebylo stopy po bouřce a nebe bylo plné jasných hvězd a já přesto viděl blesk jasně šlehající z mé hlavy doprovázený mocným a zřetelným hřměním.

Terezie mě vybídla, abych si vytáhl kartu. Otočil jsem ji obrázkem nahoru, byl na ní Vodnář, moje znamení, Vodnář za mřížemi, a ona se znovu usmála a řekla, tak tohle je vaše současná situace. A pak se zeptala, máte sny, které se vám opakovaně zdají nebo které jsou pro vás z nějakého důvodu důležité? A já jsem chvíli zaváhal, protože jsem věděl přesně o jednom snu, který se mi vracel a za který jsem se sám před sebou styděl, zdálo se mi na dva díly o tom, jak se mám narychlo stěhovat do prázdného třípodlažního domu s pavlačemi, do domu téměř prázdného až na jednoho tuláka, na jednoho bezdomovce, který bydlí dole ve sklepě, jenomže já se můžu nastěhovat jen tehdy, nebude-li v domě nikdo bydlet a protože jsem věděl, že se musím nastěhovat hned, nejpozději další den ráno, napadla mě myšlenka, kterou jsem se hned snažil zapudit, ale ona se mi stále vracela, nešlo se jí zbavit, napadlo mě toho chudáka ve sklepě zabít, zavraždit jej, nadobro zlikvidovat, abych se mohl nastěhovat do třetího patra prázdného domu.

A když už jsem byl blízko rozhodnutí, napadlo mě, že i kdybych jej nakrásně zavraždil, kdybych jej hned sprovodil ze světa a opravdu se na to nikdy nepřišlo, že stejně dál budu chodit kolem vchodu do sklepa, že ty dveře dolů mi budou nejméně dvakrát denně připomínat můj hrůzný čin, který jsem na bezdomovci spáchal. Přesto jsem šel dolů do sklepa, ten člověk tam seděl schoulený na zemi, zády se opíral o chladnou oprýskanou zeď, jen se na mě díval, neříkal ani slovo, chtěl jsem se s ním domluvit, ale on na mě jenom tak němě zíral velkýma tmavýma očima, neříkal nic, celý se chvěl a rukama si objímal bolavá kolena. V tu chvíli jsem zahlédl v koutě opřenou lopatu a těžký krumpáč, věděl jsem, že nesmím váhat, jinak si to rozmyslím, došel jsem na konec chodby, popadl lopatu a rozběhl se k tomu chudákovi, který se nemohl bránit, začal jsem do něj bušit, nejprve lopatou do temene, ale měl výdrž, stále byl při sobě, tak jsem popadl krumpáč a jako smyslů zbavený jsem do něj zasekával železný hrot, který se nořil do jeho hlavy a do shrbených zad, až z něj začala stříkat krev, čím víc bylo krve, tím víc jsem bušil do jeho ještě živého masa. A pak se tam objevil někdo, kdo mi pomohl poodnést bezvládné zakrvácené tělo kousek dál, kde byla už jen hlína, tam jsme vykopali díru a hodili do ní mrtvolu. Další den jsem už bydlel ve třetím patře s pavlačí, odcházel jsem každé ráno z bytu a každý večer se do bytu vracel, každý den jsem chodil kolem těch dveří do sklepa, ale k mému překvapení to šlo snadno, chodil jsem kolem klidně a vyrovnaně a časem jsem na svůj strašný čin zapomněl.

I přes ten lhostejný klid v závěru snu jsem se probudil hrůzou a zpocený, rychle jsem dýchal a díval se do tmy, ulevilo se mi, až když jsem si uvědomil, že se mi to jenom zdálo. Jenomže další noc sen pokračoval, zase jsem byl zpátky v tom domě, opět jsem každé ráno odcházel z bytu a dole míjel sklepní dveře a večer se kolem nich vracel, až jednou při návratu jsem slyšel nějaké hlasy a štěkot psů a když jsem se blížil ke schodům, abych vystoupal do třetího patra, všiml jsem si, že dveře do sklepa jsou otevřené a dole že je spousta policajtů, kteří stáli nad místem, kde ležel zakopaný chlap, u díry čenichali psi a když mě jeden z policajtů zahlédl, zavolal na mě, že by se mnou potřebovali mluvit, že mě musí vyslechnout jako svědka. A to už mi bylo jasné, že o vraždě vědí a teď že půjde jenom o to, jestli mi uvěří, že s tím nemám nic společného. Ale když jsem začal mluvit, viděl jsem jim v očích, že o mně už všechno vědí.

Ten dům, to jsem byl já a ten mrtvý ve sklepě, to bylo něco, co jsem v sobě potlačil, co jsem za ty roky zadupal a zapomněl, aby mi to nepřekáželo. A Terezie mi řekla, pojďte se tam vrátit, zavřete oči, znovu si vybavte toho bezdomovce, co přesně dělal, než se to stalo, a zkuste s ním komunikovat. Tohle jsem nikdy neuměl, několikrát v životě jsem takové hry musel hrát, ale nikdy mi to nešlo, teď jsem je tedy oči zavřel a poctivě si zkoušel všechno do detailu vybavit, najednou to šlo, byl tam, upřeně se na mě díval, znovu si objímal kolena, a vůbec nemluvil, rty měl pevně sevřené, měl hluboký tázavý pohled, kterým se na mě díval tak dlouho, až jsem uslyšel Terezii, jak se ptá, co se právě teď děje a já jí podával report z místa činu. Nic neříká, povídám Terezii, je úplně potichu, a doufal jsem, že mě T. pozve zpátky ke stolu, ale chtěla vědět víc, mnohem víc, než jsem chtěl vědět já, člověk přece nemusí komunikovat jenom slovy, řekla, jsou i jiné prostředky a, ano, ty oči, byly to oči, které mluvily, tak jsem jí v přímém přenosu podával zprávu o stavu věcí ve sklepě, až jsem najednou v sobě začal pociťovat teplo, které se velice rychle začalo měnit v horkost a horkost se měnila v žár, začínal jsem se potit a nebyl jsem si jistý, jestli je to z toho vedra venku nebo ze studu, který jsem cítil tváří v tvář tomu chlapovi, nebyl jsem si jistý, jestli se stydím víc před sebou než před ní nebo naopak, dlaně jsem měl vlhké a z hlavy mi stékal přes oči lepkavý, pálivý pot, horkost ve mně stále stoupala, až jsem z toho dostával strach, a když už to začínalo být kritické a já se začínal o sebe bát, najednou to ustalo a já se postupně zklidnil.

A Terezie řekla, teď můžete otevřít oči a vytáhnout si druhou kartu. Míchal jsem karty a během toho jsem se zeptal na ten prožitý vnitřní žár a Terezie mi odpověděla, to se ve vás uvolňovala energie, vždycky se takhle uvolňuje, když jde o tyto zásadní věci, někde v sobě máte něco špatně pochovaného. A během toho, co mi to říkala, jsem pořád míchal karty, až jsem konečně položil celý ten pakl zpátky na stůl a odněkud zprostředka vytáhl jednu kartu, kterou, když jsem otočil, byl na ní opět obraz Vodnáře, toho stejného Vodnáře, jen tentokrát kráčel s rancem a vycházkovou holí vesele do otevřeného prostoru jakési krajiny. Podívejte se na tohle, ukázala Terezie prstem na hlavu šviháka, z hlavy mu vystřeloval mohutný blesk, který mizel někde v nekonečné obloze, s níž je navždy propojen.

Terezie se usmála, tohle je ten váš blesk, jak jste o tom mluvil na začátku. A já to přesně tak před těmi patnácti lety viděl, přesně tak mi vystřeloval z hlavy. Bylo to úlevné, protože já si o sobě dlouho myslel, že jsem se musel zbláznit, nikdo mi to nevěřil, když jsem o tom občas vyprávěl, o hřmění jsem se už tedy nikdy nezmiňoval, a tady jsem najednou viděl, že jsem opravdu prožil pranu, účinnou chvilkovou očistu od všeho, co jsem za ty roky v sobě nosil, a Terezie po dvou hodinách, co jsme tak spolu seděli, mi říká, když jste na začátku odpovídal na moji otázku, ke které navštívené zemi cítíte silný vztah, že se tam chcete znovu vrátit, a jak jste říkal, že je to Itálie kvůli moři, jak se položíte na vodu a jenom tak jste, to si dobře zapamatujte, to je přesně to, co byste měl teď dělat, jenom tak být a vnímat, všímat si detailů kolem. Říkal jste v nějaké souvislosti, že se neumíte modlit… Právě jenom být a vnímat může být ta nejupřímnější modlitba. A to teď bude váš úkol.