Ačkoli to bude znít už jako klišé, Vojtěcha Dyka považuju za jednoho z nejnadanějších interpretů, které tady máme. Spolu s Janem Maxiánem byli 15. února 2011 našimi hosty ve Švandově divadle.
Vojta Dyk ve Scénických rozhovorech Švandova divadlaZdeněk Tichý
Sešli jsme se v suterénním Studiu divadla na krátkou technickou zkoušku. Bylo zapotřebí vyzkoušet ozvučení čerstvě naladěného klavíru a mikrofony. To už se před vchodem do sálu o poschodí výš houfoval zástup nedočkavých diváků a divaček, kteří lístky vykoupili během snad dvou dnů, a nutno podotknout, že téměř bez propagace. Ta byla naplánovaná až o pár dnů později, a tak už toho nebylo třeba. Mezi nedočkavými diváky, kteří se začínali nebezpečně tlačit u zavřeného vchodu, byla ještě spousta těch, na které se vstupenky nedostaly a doufali, že se nějakým šťastným řízením osudu dovnitř nakonec přece jen dostanou.
V šatně jsme se pak bavili o všem možném. A domluvili jsme se i na tom, co už kdysi dělali v šedesátých letech Suchý se Šlitrem, či spíš jen Jiří Šlitr. V rozhlasovém pořadu Půlnoční S+Š party, které se vysílalo v přímém přenosu, vyzýval přítomné diváky, aby mu udali několi tónů a ten pak bez váhání vystřihnul zbrusu novou skladbu. Navrhl jsem to oběma hostům, Vojtovi s Honzou, kteří hned souhlasili.
Když už jsme mířili těsně před začátkem do zákulisí, jen tak mimochodem jsem směrem k Vojtovi prohodil, tak co, jste nervózní? Čekal jsem zápornou odpověď, něco jako, „ne, už jsem na to zvyklej“ nebo „trochu jo, ale tak to má být,“ zkrátka nějakou takovou repliku. K mému překvapení ale Vojta řekl, že má velkou trému a že se bojí většího množství lidí. A to se stalo nečekaně jedním z témat, o kterých jsme ten večer mluvili. Na závěr sestřihu jsme pak také vložili onu zmíněnou improvizaci na tři tóny. Tak ať se vám to líbí.
