V tomto sestřihu bych rád připomněl rozhovor s filmovým a divadelním režisérem Jiřím Menzelem v talk show Švandova divadla Scénické rozhovory, které v říjnu nakračují do své desáté, jubilejní sezóny.
Jiří Menzel ve Švandově divadleZdeněk Tichý
V mnoha směrech to byl pro mě zážitek. A samozřejmě také pro publikum. Vždy si vážím hostů, kteří jsou ochotni nejen bavit, ale před diváky nahlas přemýšlet, neopakovat jen léty zaběhané odpovědi, ale podstoupit cestu hledání nových formulací a myšlenek. U takových setkání člověk nabývá přesvědčení, že mají opravdu smysl, že nejde jen o pouhou zábavu, ale o zábavné a inspirativní přemítání.
O Jiřím Menzelovi je známo, že mluví potichu. Nejinak je tomu na tomto záznamu. Pravděpodobně je to projev ostychu a pokory, pocitu nepatřičnosti, že právě on má něco říkat před vyprodaným sálem. Patří k těm hostům, kteří umějí zajímavě odpovídat na obyčejné otázky, a ještě se u toho přistihujete, jak si v duchu říkáte, tohle by byl skvělý titulek k tištěnému rozhovoru. Takovým příkladem je věta: „Moje veškerá síla je pochybnost.“ Pokud si najdete čas a rozhovor si pustíte, přesvědčíte se sami, že to není bonmot vylovený z rukávu, ale že k této větě dospěl její autor postupně, že jí shrnul svou vlastní osobnost a přístup k práci. Obyčejně, bez patosu a přesně.
Debatovali jsme o ledačems. Probrali jsme úskalí obsazování herců, ale mluvili také o Věře Chytilové, Pavlu Juráčkovi, Bohumilu Hrabalovi, a o tom, proč si Jiří Menzel nikdy netroufnul Hrabala režírovat na jevišti. A také o filmové řeči. Je to rozhovor na první poslech tichý, ale kdo bude poslouchat pozorně, nebude litovat. Jsem o tom přesvědčen.
