Výbuch sopky Tambora a rok bez léta

Začátkem dubna 1815 se začala třást indonézská sopka Tambora a o pár dnů později explodovala. Její jméno si asi málokdo pamatuje. A je to docela s podivem, protože tahle sopečná erupce patří k největším přírodním katastrofám, které jsme během historického období zaznamenali a máme ji tedy docela přesně popsanou - i se všemi důsledky. A ty jsou pro nás zdrojem velké inspirace k přemýšlení.

Tambora je dodnes aktivní a její kráter má v průměru kolem 7 km. My si dnes spíše vzpomeneme na explozi sopky Krakatoa (ta ostatně není daleko) v roce 1883, možná i proto, že o ní byl natočený výborný film. Tambora byla ale s přehledem horší pohromou. Sílu jejího výbuchu odhadujeme jako zhruba 20.000x silnější než byla atomová bomba, která zničila Hirošimu.

Sopka nejdřív několik dní vyhrožovala a pak explodovala tak teatrálně, jak si jen umíme představit. V dějinách nemáme popsanou horší spoušť. Bezprostředně při výbuchu zemřelo kolem 12.000 lidí - vše živé prý zemřelo v okruhu asi 80km od sopky - a dalších 80.000 lidí zabila následná tsunami. 

Do atmosféry odstřelila neuvěřitelných 150 km³ materiálu a výbuch byl slyšitelný ještě 2.700 km daleko. Sloupec dýmu a prachu se vztyčil do úctyhodné výšky kolem 44 km  a ještě přes 1.000 km daleko byl spad popela takový, že vytvořil vrstvu kolem 1 cm. Výbuch do stratosféry rozehnal kolem 180 milionů tun aerosolu kyseliny sírové.

Tato aerosolová směs nasycená jemným prachem se ve stratosféře rozptýlila kolem celé planety a způsobila globální změny klimatu. Vědci odhadují, že odrazila zhruba 2% slunečního svitu pryč a na Zemi se ochladilo víc, než bychom si při čtení tohoto článku připouštěli. Nepřišlo léto. V Asii, Americe i Evropě průběžně sněžilo i v červnu až srpnu. Můžeme se dočíst, že v Americe během června střídavě teploty stoupaly nahoru a pak zas neočekávaně padaly hluboko pod nulu. V Kanadě v květnu napadlo 30cm nového sněhu, zamrzaly řeky a prériemi se hnaly sněhové bouře. Lidé na celé planetě ten rok přišli nejen o léto, ale i o úrodu. Odhadujeme, že statisíce lidí kvůli tomu zemřely hlady.

Trvalo víc než rok, než se aerosolová vrstva kolem Země rozplynula, či spíše srazila a sedla, a podnebí se zase umoudřilo. V grónském ledu dodnes bezpečně poznáme kyselou vrstvu zamrzlou toho roku.

Docela slušná apokalypsa.

V historické době,  ve starověku, lidstvo zažilo jednu možná ještě ničivější erupci, ale tu nemáme zdaleka tak dobře popsanou - výbuch sopky Théra, dnes řecké Santorini. 

Výpočty tušíme, že vzniklá tsunami mohla mít desítky metrů výšky a spláchla všechna pobřežní města východního Středomoří. Výbuch Théry zničil Mínojskou civilizaci, nejspíš se promítl do biblických ran seslaných na Egypt, možná se v podobě potopy světa promítl do Bible i mnoha bájí.

Jak silný musel být nám dojde, když se podíváme na fotografie dnešního Santorini a uvědomíme si, že ty ostrůvky obíhající ovál jako nějaký atol jsou jenom zbytky pobřeží někdejšího ostrova s vulkánem, jehož vrchol byl kdesi uprostřed. A pohled na mapu nám ukáže, že to, co exploze tehdy odstřelila do atmosféry, mělo rozměry cca 5 x 10 km a nějaký ten kilometr na výšku.

Samozřejmě člověk nejdříve narazí na takové extrémní katastrofy, protože o nich se píše často, fascinují a přitahují pozornost. Ale když začneme sledovat, kolik je na zemi činných sopek a kolik podobných výbuchů se odehrálo jen za posledních pár tisíc let, užasneme ještě více.

Když pomine prvotní úžas nad rozsahem zkázy, si uvědomíme, co ta čísla a miliony tun kyseliny sírové v ovzduší znamenají. Ať si o naší industriální civilizaci myslíme co chceme a ve své pýše si představujeme, jak velcí škůdci jsme. Jediná taková sopečná erupce nás zase uvede do reality.

Ani nejstrašnější atomové zbraně, které nás straší zpoza betonových poklopů podzemních sil, nedokážou to, co samotná příroda. A pozor - i Tambora nebo Santorini jsou ještě druhou ligou ve srovnání s takzvanými supervulkány, jaké dřímou třeba pod Yellowstonským parkem. Jejich erupci jsme naštěstí v historickém období nezažili, nicméně přicházejí v rozestupu pár desítek tisíc let a vůbec nejsou ničím nereálným. 

Samozřejmě coby učitele dějepisu mě později začlo vrtat hlavou, jak se podobné mely projevily v historii a jak ji ovlivnily. Při čtení o sopce Tambora jsem nemohl nevzpomenout vyprávění Thyla Eulenspiegela ze 16. stol., kde popisuje, jak v květnu s kumpány očesali třešně (k tónu vyprávění patří dodat, že cizí) a protože byl horký den, přímo pod stromy usnuli. Probudil je chlad. Se zděšením vyskočili zpod  sněhových závějí, které to odpoledne napadaly. Počasí se ten den změnilo, jak když udeří pěstí. A tak jsem začal hledat PROČ se to stalo.

A jakmile jsem začal dávat dohromady tak zajímavé údaje, samozřejmě mě okamžitě napadaly souvislosti s historií a do těch zvláštních křivek jsem si začal sázet historické události. Nejdřív do takového hrubého grafu, jaký vidíte tady:

Uvažovat o tom všem dopodrobna, je docela dlouhé povídání, ale čím víc se do toho člověk začítá, tím začíná být pokornější. Uvědomuje si, kolik historických událostí bylo způsobeno výkyvy přírody a podnebí, uvědomuje si, že lidé nejsou tím, kdo věci řídí, ale že jsou jen malou součástí ekosystému Země a jejich dobré i špatné počiny Zemi ani nespasí, ani nezničí. Nejen na sopky jsme krátcí.