Tak nám nám natočí Švejka

Také si říkáte, jak je dobře, že vznikne novodobá adaptace Haškova veledíla, ve kterém se mu podařilo tak hezky se vypořádat se shnilým Rakouskem?

Člověk si říká, že když z veřejných peněz padne 17 mega na něčí soukromý projekt, jde jistě o něco důležitého a bohulibého, co všechny významně obohatí... Tedy zkuste si teď vzpomenout, kdy jste naposled juchali nadšením z remake nějakého filmu. Nevzpomínáte? Nejste totiž producent. Remake filmů se netočí proto, aby vzniklo významné umělecké dílo, vznikají proto, aby se ekonomicky ještě lépe vytěžilo to staré. Koneckonců, proč ne. Ať si každý točí, co uzná za vhodné. Tedy až do okamžiku, kdy na to padne 17 milionů z veřejných financí.

Ale to vlastně není to, co mě na budoucím i minulém Švejkovi vadí nejvíce. Haškův Švejk patří k nejdestruktivnějším dílům naší literatury. Jistě, je napsaný vtipně a jeho nejznámější filmové zpracování je skvělé - díky Hrušínskému i jeho dalším skvělým hereckým kolegům. 

Jenže... Švejk vykreslil hlavního hrdinu jako tupého blba a humornou nadsázkou dovedl celé generace k tomu, aby se s ním identifikovali. Jen se zeptejte přátel, kolik je ochotných považovat nás za národ Švejků. Hovádek, která bez odporu plynou s okolním děním a svým hlupáctvím ničí na co sáhnou. 

Že by ve Švejkovi byla nějaká velká životní moudrost? Že by byl tak nad věcí a pohrával si se svým okolím? Hašek ano, ale jeho hrdina ne.  Zkuste si ho přečíst. Ničím takovým hlavní hrdina neoplývá. Je to skutečně blb, jak sám o sobě říká, a jakákoli moudrost vychází čtenáři (či divákovi) až jako projekce. Švejk je ...ehm přizpůsobivý. Neodporuje, neodmlouvá, jen koná do absurdních důsledků.

Problémem Švejka není sama o sobě (byť mistrovsky napsaná) humoristická forma. Mistr Bean je také "blb" konající absurdní trapárny a v řadě jiných děl se válka ukazuje jako kulisa pro humorně pojatý příběh. Jenže žádný Brit se s panem Beanem neztotožní. Spousta Čechů se Švejkem ano. Pan Bean je směšný ne-hrdina, Švejka jsme přijali jako součást národní identifikace. Jeho charakter se nedá odbýt tím, že jde prostě jen o nadsázku. Kolik lidí přijímá, že být Švejkem je vlastně správné. 

V případě Švejka navíc nemůžeme tak úplně přehlédnout osobnost autora, protože je pro charakter Švejka klíčová: Hašek byl dezertér, který opustil Československé legie a přešel k Rudé armádě, v Rusku se oženil (čímž se stal bigamistou, protože jednu manželku už měl doma). Ale především se stal obávaným rudým komisařem, kterého se báli i jeho ruští soudruzi, sloužil v politickém oddělení Tuchačevského armády a byl přímo odpovědný za vraždění, deportace, loupeže a likvidaci třídních nepřátel. Po válce se vrátil do Československa jako pověřený agent, který měl za úkol vytvořit u nás podmínky pro bolševickou revoluci i u nás. Pravděpodobně výčitky svědomí z rukou od krve ho dovedly k morbidní obezitě a během krátké doby se užral a uchlastal k smrti. Dámy prominou, mírnější termín nepadá v úvahu.

Člověk může obdivovat Haška jako obratného spisovatele, ale velmi těžko k němu lze najít jakoukoli osobní sympatii a je dobře si při čtení Švejka uvědomovat, co byl autor zač a proč Švejka psal. 

Švejk je odrazem nitra autora. Mělo vzniknout pokračování, které by v patřičně správném světle ukazovalo Švejkovo působení v Legiích. Pro nás i literaturu nejspíš naštěstí nevziklo. Švejk je možná geniálně napsaná, nicméně politická agitka, ukazující malého hloupého hrdinu. Vykresluje Čechy jako hovádka boží. Přičemž v obojím flagrantně lže. Češi za první i druhé války nešvejkovali, ale bojovali.  Nebyli blby proplouvajícími situací, ale aktéry dění. Čeští vojáci bojovali na všech bojištích první světové války statečně a nic není vzdálenější v jejich obrazu než voják Švejk. Československé legie v Rusku představovaly nejlepší armádní sbor, který v určité fázi bolševické revoluce nesl hlavní tíhu občanské války a když se začteme do jejich historie, nemůžeme nevidět, že naši často úspěšně bojovali proti násobné přesile. Švejkismus je mýtus vytvořený Haškem a masívně šířený právě komunisty. 

Míra, s jakou se lidé ztotožnili se Švejkem je strašlivá a přijetí vlastního obrazu jako národa Švejků patří k tomu nejzoufalejšímu, čeho jsme se na sobě ve dvacátém století dopustili.

To všechno má své okolnosti a lze to nějak pochopit, i když ne souhlasit.

Pochopit rozhodnutí podpořit vznik další filmové adaptace téhle agitky veřejnými penězi... to prostě nějak nemůžu. Budu se snažít přijmout to jako člověk přijímá epidemii cholery a budu předpokládat, že ti, kdo se tak rozhodli, jen nedomysleli, co podporují. Připustit si, že to udělali plánovaně a cíleně se mi nechce, tak velký pesimista ještě nejsem.