Svět není spravedlivý

Nic moc jsem nezdědil, zato naše sousedka po své pratetě barák za miliony a ještě tučné konto! A mému známému Honzovi rodiče umetli cestičku, takže to má pěkně jednoduché, udělat dobrou kariéru. Mně nikdo cestičku neumetal. Svět není spravedlivý a mělo by se s tím něco dělat.

Někteří rodiče své děti perfektně připraví do školy, jiné vůbec. Samozřejmě ty první pak mají větší naději na to, že budou úspěšnější ve škole, dosáhnou vyššího vzdělání a budou mít vyšší příjmy.

Narodil jsem se v Evropě v klasické středostavovské rodině a v relaci zbytku Země patřím tedy mezi hodně bohaté lidi. Považte bez vlastního přičinění! Zatímco nebohý Eritrejec se narodil v prachu hliněné chatrče a bude to v životě mít hodně těžké.

To není spravedlivé! Opravme to! Rozdělme všem stejně! Dětem z rodin, kde se jim rodiče nevěnují vybojujme stejné podmínky jako těm z rodin, kde o budoucnost dětí zájem mají!

Všem stejně!

Sakra, neslyšel jsem já to už někdy někde?

Debata o spravedlivosti světa je strašně nebezpečná.

Svět totiž spravedlivý není. Nemůže být. Nikdy mi to nikdo nesliboval.

Nespravedlnost vzniká už v okamžiku, kdy se rodíme každý s jinými schopnostmi. Chceme do toho zasáhnout? Když zjistíme, že jedno dítě bude opravdu mimořádně nadané, přece to není fér. Zdebilizujeme ho trochu, abychom srovnali výchozí podmínky?

Když si uvědomíme, že Evropa je krutě bohatá (protože tu poslední desítky, možná stovky generací krutě pracují a vypořádávají se podmínkami, které ve skutečnosti nejsou kdovíjak příznivé), měli bychom si tu rozpoutat nějakou pěknou náboženskou válku, vybourat část průmyslu a tak nějak se navrátit do lůna neposkvrněné primitivnosti, abychom se přiblížili průměrnému Afričanovi?

Měli bychom se vzájemně na potkání lískat kabely vytrženými z elektrických rozvodů, abychom projevili dostatečné pokání za náš dědičný hřích evropanství?

Prostě musíme zůstat konzistentní. Buď budeme vnímat každou nespravedlnost a zahájíme Velkou očistu světa od nepravostí, nebo přijmeme, že svět je takový jaký je a náš úkol není ho opravit, ale žít v něm. Mimojiné proto, že všechny ty Velké očisty světa končily pravidelně hromadnými hroby a velkým rozčarováním.

Pokud přijmeme svět jaký je, bez křivých interpretací, uvědomíme si, že žádný „dědičný hřích bohatství“ neneseme. To, že sousedka zdědila prachy a já ne, není nespravedlivé, je to prostě normální. Nedává mi to právo ve jménu vyšší spravedlnosti chtít její barák, ani jeho část, dokonce ani se do něj bez zeptání nakvartýrovat.

Každý se narodíme s nějakými schopnostmi, nějakým ať už hmotným či nehmotným dědictvím a na nás není poměřit se, jestli je stejné jako to, s čím se narodil soused, ale to, jak s tím svým naložíme. Jaký jednou bude poměr mezi tím, co jsem zdědil já a co moje děti. A správně tušíte, že nemyslím jen na peníze nebo na dům na hezké adrese. Mezi naše dědictví patří naše schopnosti, dovednosti okoukané od těch před námi, vzorce chování přebírané od útlého dětství, žebříčky hodnot, země, ve které žijeme a kterou generace našich předků přivedly k té prosperitě, ke které ji přivedly.

Pokud někdo myslí, že to není fér, měl by začít u sebe. Rozdat, případně spálit majetek, nějakou brutální drogou si trochu srovnat inteligenci, začít pravidelně mlátit ženu a děti a vydat se vstříc stejnosti.