Sedm kulí jako v Sarajevu?

Že nás od výstřelů, které spustily první světovou válku dělí přesně 100 let, většina lidí nemohla přehlédnout, protože oslavy a připomínky v nejrůznějších podobách potkáváme na každém kroku. Je to tak dávno a nic podobného už se nikdy nemůže opakovat. Ale opravdu?

Nechci se rozepisovat o samotných událostech, ale o době, která jim jen krátce předcházela a pohledu lidí na svět v té době.

Evropa totiž prožívala krásná a bohatá léta. Od poslední války, která proběhla v Českých zemích, uteklo 48 let. Poslední válka v Evropě se sice semlela jen pár let předtím - ve dvou kolech na Balkáně - ale její průběh ve všech lidech budil velký optimismus. Válka byla prostě záležitostí velice vzdálenou - proč by přece prosperující a v nadbytku žijící evropské národy šly válčit?!

Když si přečteme noviny z doby jen pár měsíců před sarajevským atentátem, vidíme v nich Evropu v naprosto idylickém rozmaru. Hraje se krásná hudba, ženy chodí hezky oblékané, věda úspěšně pokračuje v objevování neznámého a konflikty ...inu možná někde nějaké jsou, ale to je daleko a nemá smysl se jimi zabývat. Máme se dobře a lidstvo je už natolik vyspělé, že trvalý mír je jasnou budoucností světa.

Okamžik, kdy došlo k rozpoutání války byl pro většinu lidí absurdní a neuvěřitelný. A to ještě týdny poté co následník habsburského trůnu zemřel cestou do nemocnice.

Ale nebyl nijak šokující ani strašidelný. Naprostá většina lidí si válku představovala jako něco možná nepříjemného, ale v kontextu doby velmi snadno zvládnutelného. Ono Do švestek budem doma nebylo jen zbožným přáním, tak to prostě lidé na začátku války opravdu cítili. Tak dobře, nelze-li jinak, bude válka, ale není třeba se z toho hroutit, válka proběhne rychle a humánně, jsme přece civilizovaní lidé žijící v moderní době. 

Když si to srovnáme s dnešními zprávami informujícími nás o tom, že kdesi v Iráku nebo Pákistánu drony vybombardovaly nějaké bezejmenné teroristy, je to skoro jak opsané přes kopírák z novin před sto lety. Změnily se jen rekvizity, ale naše vnímání vlastní bezpečnosti a života v nenarušitelném míru a hojnosti je přesně stejné. Všechny historické a sociologické zkušenosti nám ale říkají něco, co vůbec nebudeme chtít slyšet: Čím větší je tato jistota, tento pocit, že se nic nemůže stát, tím víc by měli lidé zpozornět, protože v dějinách byl tenhle bezstarostný pocit skoro vždy provázen temným mrakem, který se už v té chvíli sbíral kdesi za kopcem, jen ještě nebyl vidět.

A ještě jedno poznání bychom si měli odnést: Na počátku války měli vojenští stratégové naprosto dokonale připravené plány, jak bude probíhat následující válka. Měli moderní zbraně, na které byli pyšní, měli zkušenosti i početné řady rezervistů. Byli dokonale připravení. Stačilo několik prvních týdnů, aby všichni pochopili, že všechny tyto plány poslouží nejlépe jako papír na podpal v kamnech, a velká část zbraní, stejně jako předešlého dokonalého výcviku vojáků je zcela k ničemu. 

Samozřejmě, byly tu už dlouho před tím náznaky, ze kterých se dalo odvozovat a tušit, že útok nepovedou husaři a stovky vojáků běžící v rojnici podle pííšťaly proti kulometu je blbý nápad. Ale to víme dneska my. Říci to takhle drze generálům před sto lety, to bychom to schytali. Stejně jako dneska vyslovit myšlenku, že příští válka v Evropě bude válkou občanskou a vůbec není tak nereálná, jak si myslíme, zní jako přihláška do blázince.

Stejně jako to schytá každý, kdo by dneska vojákům řekl, ať kašlou na tanky a bitevní lodě, že příští válka bude probíhat úplně jinak. I my vidíme, co se děje v Iráku nebo ještě lépe na Ukrajině. Ale protože je to v rozporu se zkušeností plánovačů - a také v rozporu s prospěchem těch, kdo armádu vyzbrojují, vidět to nechceme.

A vůbec: Nemluvme tu o nebezpečí války. V Evropě je přece mír, z Bruselu vládne moudrá Evropská unie, a žádná válka nemůže přijít.