Nepřítel nepřítele ještě není automaticky přítelem

Na Blízkém východě bombardují Rusové islámské teroristy. Íránci se jim chystají pomoci ve velké ofenzívě. Je to dobře nebo špatně? Existuje tam nějaké "dobře" nebo "špatně"?

Co je jednoznačné, Američané tam předvedli politiku neuvěřitelně hloupou a nefunkční, a do jisté míry přispěly k migračnímu průšvihu, který teď řeší Evropa. (I když by bylo nefér tím vinit jen USA, daleko víc si ho zavinila sama EU.) A do situace, se kterou si nikdo neví rady, jako deus ex machina vstoupilo Rusko, které islámský stát možná opravdu smete z povrchu. A tak se velmi nabízí vnímat Rusy (a potažmo Putina) jako hrdiny. 

Ale asi by bylo rozumné podívat se na to, proč se věci dějí, jak se dějí, a jaké budou mít důsledky.

Za druhé světové války totiž také Sověti rozhodujícím způsobem přispěli k porážce nacismu. Aniž to znamenalo, že Stalin je kámoš a jeho režim jsou hodní kluci. V danou chvíli bylo rozumné, že bojuje po boku demokratického západu proti společnému nepříteli, ale všichni věděli, že po porážce nacismu se stane úhlavním nepřítelem právě jeho bolševický režim. A podobně bychom měli začít vnímat Putinovu akci v Sýrii my. Pomůže dobré věci, ale nikoli z altruismu, a navíc otevře další veliká rizika. 

Boj koalice vedené USA za současné situace nemůže být úspěšný, a to proto, že samo vedení koalice si úspěch nepřeje. Protože Saúdská Arábie nebo Turecko považují Islámský stát víceméně za spojeneckou entitu a pro Turecko jsou největším nepřítelem Kurdové, kteří jediní efektivně bojují proti islámskému státu a pro Saúdskou Arábii je možnost sekulárního vývoje Sýrie větší hrozbou než vyvraždění všech zdejších nemuslimů.

Spojené státy nemohou zlikvidovat Islámský stát, aniž by de fakto zrušily své spojenectví s Tureckem a Saúdskou Arábií. Prioritou Turecka je pacifikace Kurdů, na druhém místě oslabení Sýrie. Prioritou Saúdské Arábie je posílení sunnitského islámského státu a masívní islámská migrace do Evropy. Pro nic zanic Saúdové neslíbili zafinancovat stavbu 200 nových mešit na území EU.

Takže jediný, kdo to zdánlivě může řešit, je Putinem vedené Rusko. Pro Rusy je situace obrácená - jejich exponentem je diktátor Asad a šíitský Írán. Představa, že prokremelsky orientovaný Írán vpadne do Sýrie a ze Sýrie se stane víceméně protektorát pod společnou správou Ruska a Íránu Rusům vyhovuje. Stejně jako jim vyhovuje získání kontroly nad ropnými poli, a především nad ropovodem a plynovodem z Iráku k syrským břehům Středozemního moře. Ten patří k hlavním lákadlům, proč se v Sýrii angažovat.

Co takový vývoj přinese? 

Všimněme si, že už teď se vůbec nemluví o východní Ukrajině. Všichni křičí na Rusy, aby se klidili ze Sýrie. Anexe Krymu a východní Ukrajiny byla syrskou operací zapomenuta a prakticky akceptována. Přitom, jestli by někdo zasloužil azyl na našem území, byli by to obyvatelé z východu Ukrajiny. Ale to je drobnost proti něčemu dalšímu:

Plete se každý, kdo šíitské muslimy považuje za nějak méně muslimy, nejde o nic jako reformní směr v islámu. Islám se na šíitskou a sunnitskou větev rozpadl hned po smrti Mohameda a důvodem byl jen a pouze konflikt o moc. A je tomu dosud. Ovládnutí Sýrie ajatolláhy znamená pro syrské křesťany a bezvěrce stejné smrtelné nebezpečí jako její ovládnutí islámským státem coby prodlouženou rukou Saúdů.

Celý ten vývoj bude mít téměř neodvratně za důsledek, že Sýrie, která ještě před pár lety za Asada směřovala k sekulárnímu státu (či sekulární totalitě, chcete-li), nastoupí směr k tvrdé islamizaci. A to ať už vyhraje kterákoli strana. 

Ať vyhraje kterákoli strana, nedojde-li ke změně základních věcí, zesílí migrační proud do Evropy.  V případě, že vyhraje Asad a šíitská strana, je pravděpodobné, že složení migrantů se změní spíš směrem k většímu podílu religiozních sunnitských muslimů. 

Vítězství Asada a Íránců je špatnou zprávou i pro Kurdy. Kurdská autonomie je pro Írán (kde je podobně početná kurdská menšina jako v Turecku) stejně nepřijatelná. A k dramatickému zhoršení může dojít i v postavení současné irácké kurdské autonomie, protože pozemní operace Íránu může snadno pohltit i jejich území.

Vyhraje-li Asad a Sýrie se stane faktickým protektorátem Íránu, významně posílí Hizballáh, tedy organizace, která si příliš nezadá s islámským státem. Co bude změna k horšímu, že Hizballáh i Írán veřejně a trvale deklarují touhu zničit Izrael a způsobit genocidu židovského národa. Nástup Íránu do Sýrie a vítězství Hizballáhu může pro Izrael představovat smrtelné ohrožení.

Zdá se jasné, že z té situace nemůžeme vybruslit bez toho, že bychom přiznali to, co je dávno realitou: Saúdská Arábie není žádný náš spojenec ani přítel. Je to náš nepřítel a chová se podle toho. Stejně tak Turecko by mělo v diplomatické oblasti jednoznačně pocítit, že směr, jakým kráčí, je pro nás nepřijatelný. Dnešní Sýrie je zástupným bojištěm mezi Saúdskou Arábií a Evropou. Byli bychom hlupáky, kdybychom se nechali vmanévrovat do situace, že bude zástupným bojištěm mezi NATO a Ruskem, ač Turci se o to budou snažit. A byli bychom nekonečnými hlupáky, kdybychom dopustili, aby masívní migrační proud změnil v bojiště samo území EU. A přitom, dopustíme-li, aby se boj přenesl na území Izraele, budeme nejen hlupáky, ale i zrádci a zbabělci. Takže zbývá zdánlivě nemožné: Vymanévrovat spolupráci s Ruskem tak, abychom uchránili nejen sebe, ale i Kurdy a Izrael. A překonali přitom ego politických zoufalců jako je Barroso, Juncker, Merkelová, Hollande nebo Obama, kteří za tuto  krizi nesou osobní odpovědnost a snaží se nás přesvědčit, že východiskem z krize je ještě více krize. 

Musí dojít ke koordinované a těsné spolupráci mezi NATO, Ruskem a Asadem tak, aby Írán nedostal příležitost obsadit Sýrii a ani zde posílit svůj vliv. Vyloučení kteréhokoli z této trojice povede k ztroskotání řešení syrské krize.

Otázka je, jestli by východiskem nebylo obsazení Sýrie vojsky OSN. Ty by byly tvořené širokou koalicí. Bylo by to ovšem podmíněné tí, že si USA a EU sednou společně s Ruskem a uznají ho za (byť dočasného) spojence a součást tohoto kompromisního plánu. A stejně vezmou na milost Asada a připustí jeho setrvání ve funkci za okolnosti, kdy faktickou kontrolu na území - a tedy ochranu jeho současných odpůrců, včetně Kurdů, zajistí okupační vojsko OSN.

Možná se nic z toho nepovede a Sýrii čeká hodně smutný vývoj. Klíčovým viníkem přitom bude nositel Nobelovy ceny za mír (jak směšné), prezident Obama a jeho tým. Ale neměli bychom sklouznout k omylu, že nastal čas na adorování Ruska, i když momentálně bojuje s našimi nepřáteli. A to přesto, že bychom s Ruskem měli najít budoucnost založenou na spolupráci a komunikaci. Jestli svět něco není, tak není jednoduchý a černobílý.