Nadchnout nebo donutit?

Mnoho učitelů zjišťuje, že dnes nemají nástroje, jak žáky k něčemu donutit. A žáci jsou líní a zlotřilí a bez donucení to přece nejde. 

A pravda je, že takové páky opravdu nemáme. Učitel něco vykládá a ta banda ho vůbec nevnímá. Civí do displejů mobilních telefonů, chatuje mezi sebou na Facebooku. Jak jim to zakázat?!

Zkusil bych se kacířsky zeptat - A co to místo zakazování využít? 

A ještě se zeptám Má škola donutit děti dělat to , co je nebaví?

Řada lidí má jednoduchou odpověď: Jasně. Celý život budou dělat věci, které je nebaví, tak ať se to koukají naučit!

Jestli ale život naplněný děláním něčeho, co mě nebaví a co nenávidím, má cenu. Ono ve skutečnosti je to úplně jinak. Lidé by se ve škole neměli učit dělat věci, které dělat nechtějí, ale měli by se naučit dělat to, co dělat chtějí. A acházet zábavu v tom, co dělají. A to - pozor - mohou být při pohledu zvenčí totožné věci!

Liší se jedinou - zdánlivě drobnou - věcí. Jestli nás pro ně někdo nadchnul nebo jestli nás k nim donutili.

Velké kouzlo vzdělávání a úspěšného učitelování není v tom, jestli najdu cesty, jak žáky k tomu, co chci, donutím, ale jak najdu cestu k tomu, abych je pro to nadchnul.

Je pravda, že je to náročnější. A zvlášť když člověk učí na vyšším stupni, kam přijdou děti, které už za sebou mají pár let dennodenního boje s tím, jestli je někdo k něčemu donutil nebo ne. Ale tohle je esenciální poznání. Nenuťme žáky, nadchněme je. Kouzlo vyučování je v tom žáky nadchnout a pak pochválit za to, kolik toho ve svém nadšení udělali a co dokázali.

Já vím, není možné je nadchnout všechny pro všechno. Jenže donutit už vůbec ne. A nadšení jim, pokud to vy sami uděláte s nadšením, vydrží možná celý život. Můžete se jim stát životní inspirací. Donucení zmizí, jakmile odezní hodina, nejpozději, jakmile se dopíše poslední pololetní písemka.