Dění na Ukrajině má zvenčí mnoho společných rysů s tím, jak se můžeme dočíst o mnichovské dohodě z roku 38. I když doopravdy?
Československé politické elity první republiky nadělaly spoustu hloupých chyb. V tom si s Ukrajinci můžeme podat ruce. Ale kromě řady toho, co nás spojuje, je tu několik věcí, které obě situace staví každou do zcela jiného světla.
První, a velmi vážná, je rozdíl v historickém kontextu vzniku naší a ukrajinské státnosti. České hranice jsou totiž relativně ustálené posledních 1.100 let. Za Jana Lucemburského přibylo Chebsko, za Marie Terezie odpadlo Kladsko a tu ta tam došlo k drobným úpravám, ale v globálním pohledu je to tak. Malou ahistoričností je připadnutím části Slezska k Československu, zatímco většina Slezska zůstala tehdy německá a později připadla Polsku, ale to je tak vše.
Sudetští Němci přicházeli do tohoto státního prostoru s vědomím, že je to České království - a v době, kdy se etnické věci vnímaly zcela jinak než dnes. Sami se totiž až někdy do 19. století považovali za německy mluvící Čechy.
Se státností ukrajinskou je to mnohem zapeklitější. Sám název pochází nejspíš z toho, že šlo o okrajové části ruské říše, která (aby to nebylo přehlednější) měla původní centrum v Kyjevě. Původní způsob vnímání toho, co je Ukrajina, byl ten, že šlo o území, která byla pod cizí nadvládou Což byly nejdříve tatarské hordy, později polsko-litevská říše. A většinou pak byla tato odtržená území nazývána Malou Rusí, v kontrastu k velké Rusi nebo Bílé Rusi, která měla také specifickou historii. Sami obyvatelé se jako Ukrajinci, tedy národ jiný než Rusové, začali považovat až ke konci 18. století a v 19. stol. pak vzniklo něco jako národní uvědomění.
Jako státní útvar se poprvé etablovali na krátkou dobu ke konci první světové války, ale to byl malý záblesk, protože je rychle pohltilo Sovětské Rusko. Tehdy paradoxně poprvé došlo k vytvoření hranice ukrajinské republiky, byť ta byla jen de fakto správní oblastí bolševického impéria. Tenhle kontext nám pomáhá uvědomit si, jak hranice vznikly a proč tak vznikly.
Šlo totiž o systematickou a důslednou Stalinovu politiku. Všimněme si, že hranice většiny, možná všech, sovětských republik nedodržují hranice etnické a kulturní. A tam, kde to nešlo od stolu, pomohl si Stalin rozsáhlými přesuny částí národů. Princip byl ten, aby žádná z republik nebyla etnicky homogenní, v každé existovala velmi početná ruská menšina a nezanedbatelná část každého národa žila na území jiné republiky, než by odpovídalo etnické nebo kulturní logice. A cíl byl jasný: Znemožnit, nebo aspoň významně zkomplikovat samostatnou existenci kterékoli z těchto republik. Vzpomeňme, kolik tisíc mrtvých si vyžádaly spory mezi Armény a Azerbajdžánci kolem těchto nesmyslných hranic, na enklávy obou národů uprostřed té druhé země, uvědomme si, jak početné ruské menšiny žijí v pobaltských republikách nebo třeba v Kazachstánu. To, co vidíme na Ukrajině, je přímý důsledek této stalinské politiky. A se značnou nevolí musíme přiznat, že vidíme jak z pohledu chtěného cíle byla úspěšná.
Jakkoli se nám nelíbí stalinská politika, ani její svým způsobem myšlenkové pokračování v politice Putina, je dobře vnímat tuhle realitu: Ukrajinské hranice vznikly tak, aby bylo obtížné udržet nezávislou ukrajinskou vládu a uvnitř Ukrajiny se ocitly rozsáhlé oblasti, které jsou historickou součástí Ruska a žijí na nich Rusové, kteří by raději byli občany Ruska.
Druhá velká odlišnost od Mnichova nám dojde, když vidíme, jak se mladí Ukrajinci staví k ochraně těchto hranic. Čechoslováci v roce 1938 prokleli své politické elity za to, že ustoupily Hitlerovi a většina občanů byla odhodlána bojovat proti agresorovi, a to i s vědomím, že půjde o boj se silnějším nepřítelem. O vojácích z roku 1938 čteme, jak doslova obrečeli, když jim bylo nařízeno vyklidit pohraniční pevnosti. Bez ohledu na to, že by v nich skoro jistě padli. O dnešních ukrajinských brancích se totiž můžeme dočíst, nebo z přímého vyprávění od jejich příbuzných u nás doslechnout, jak prchají z Ukrajiny do emigrace, případně se doma skrývají před úřady, aby nemuseli nastoupit k armádě.
Nejde jen o to, že je ukrajinská armáda špatně vyzbrojená. Nejde o to, že Ukrajinci evidentně neumějí bojovat, protože to, co na východě své země předvádějí, je k pláči a okamžité výměně celého velitelského sboru (kdyby tedy bylo koho za ten současný vyměnit), ale hlavní je, že ukrajinští vojáci nechtějí bojovat. To vyvolává velké otázky, jak to tam vlastně je a co se děje.
Mně stále víc situace na Ukrajině spíš než Mnichov připomíná rozpad Československa v roce 1992. Samozřejmě každé přirovnání kulhá, ale je to mnohem blíž pravdě než srovnání s Mnichovem. Čeští vojáci by také nešli bojovat na Slovensko. Aniž by to znamenalo, že jsou zbabělci nebo zrádci. Prostě proto, že takový boj by byl nesmyslný a nemravný. Rozpad Československa jsem tehdy také hodně želel a považoval za nerozumný (a asi celý zbytek života se budu cítit tak trochu Čechoslovákem a na Slovensku tak trochu doma), ale Slováci se rozhodli jít jinou cestou a jen idiot jim to mohl jít zakázat silou. Což je přesně to, co možná dělá kyjevská vláda ruské menšině na východě země.
Že Putin tu situaci zneužívá? No, ano. Ano, na východní Ukrajině bojují ruští vojáci, ruské tanky a raketomety a Putin je diktátor, který šlape po mezinárodním právu a chechtá se nám. Ale bojím se, že je omyl myslet si, že kyjevská vláda v tomhle sporu znamená dobro stojící proti putinovu zlu. Skoro bych řekl, že je omyl v té válce hledat stranu dobra a černobílý spor dobra se zlem.
Ukrajincům přeju vše dobré. Myslím, že by bylo dobře vnímat, že k tomu patří i férový a racionální pohled do reality.
