Moudré hlavy v Bruselu sestavují plány, kolik že vlastně imigrantů má EU přijímat a jak si je potom povinně členské země budou spravedlivě rozebírat. Kolik % imigrantů je ale vlastně správných?
Na jednu stranu bych napsal, že ani jedno. Ale na druhou, že všechny. Pravda je někde jinde. Všechny, kteří. Vymezení podmínek toho, co znamená to kteří je velmi důležité.
První skupina jsou ti, kdo chtějí do Evropy prostě proto, že je tu vyšší životní úroveň, tak proč se tu neusadit. Přicházej s představou (kterou pak snadno realizují), že budou parazitovat na našem sociálním systému, bez toho, že by se integrovali. Cítí se oprávněni ke sdílení naší životní úrovně, nikoli našich pracovních návyků a především s představou, že budou absolutně ignorovat kulturu hostitelských zemí a budou žádat respekt vůči té své.
Druhá pak jsou ti, kdo tu chtějí pár let pracovat, vydělat nějaké peníze a pak se vrátit domů. Ti první sem nepatří, ti druzí ano.
Další jsou uprchlíci ze zemí, kde vládne totalitní režim. A mezi nimi samozřejmě azylanti, kterým doma hrozí nespravedlivé pronásledování. Máme je přijmout? Samozřejmě, dočasně ano. A pak je s láskou vyprovodit domů, kam patří. A nemyslím to ani trochu pejorativně, každý někam patříme a být migrantem není nic extra.
A patří sem nějací imigranti, kteří chtějí zůstat trvale?
Určitě.
Ti, kdo chtějí sdílet naše hodnoty, naší civilizaci. Stát se dalšími Evropany. Přijmout náš svět a kuturu. Bez ohledu na to odkud přicházejí, jaká řeč je jejich mateřskou a jakou mají barvu kůže.
Přijmout, že Evropa je demokratickým sekulárním světem, kde muž i žena mají rovná práva, kde mají lidé právo věřit čemu chtějí, změnit svou víru, když dojdou k tomu, že jim to vyhovuje, případně nevěřit ničemu. A kde příslušnost k jakékoli víře neopravňuje k tomu, abych pro sebe žádal jiné zákony, jiná pravidla. Zákony tu platí všem stejně.
Ti, kdo mají pocit, že Evropa, případně Česko, jsou xenofobním územím, kde je třeba bojovat za svá náboženská práva, by měli raději zůstat doma, kde jim bude lépe.
