Jak zabíjet milosrdenstvím

Jedna mediální hvězda v rouchu kněze nás drezúruje, že se máme nezaslouženě dobře a za situaci v Africe můžeme beztak my, tak je naší povinností tenhle dědičný hřích odčinit. 

Uvědomil jsem si, že jestl tím "my" myslí církev a její představitele, něco na té vině bude. Paměťníci možná vzpomenou, jak v devadesátých letech některé hvězdy světového showbyzu jezdily do Afriky a před očima kamer rozdávaly hladovějícím podvyživeným dětem jídlo. Tu a tam vzniklo několik provizorích nemocnic - a kvalita zdravotní péče díky nim i díky tunám dovezených léků skokově stoupla. Na to téma vznikla řada angažovaných filmů, přednášek, článků a některé z těch hvězd to díky svým aktivitám dotáhly i ke šlechtickým titulům.

Maličko v ústraní si někteří zlí škarohlídi tehdy všimli, že souběžně s jídlem přijíždějí vysocí církevní hodnostáři, chválí dobročinnost dárců a vychovávají ty hladovějící místní lidi. Vysvětlili jim, jak moc se Bohu příčí plánované rodičovství, že antikoncepce, nedejbůh potrat, jsou učiněným zlem a správné je prostě nic neplánovat a svěřit to do rukou Božích. Řadě lidí v Evropě tohle působení církve nešlo pod fousy, ale vesměs jsme to brali jako směšný folklór který se přibalil k jinak celkem bohulibé činnosti. Musela být bohulibá, protože jsme zachránili statisíce životů.

Ve skutečnosti ale proběhlo něco jiného. V zemích, kde do té doby byla nouze o zdroje a extrémní dětská úmrtnost, najednou zdroje byly a úmrtnost klesla. Zní to pozitivně. Ale jen potud, pokud si neuvědomíme, že zdroje byly dovezené, tedy nestoupla vlastní schopnost těch zemích zdroje tvořit, a především nezměnily se vzorce chování obyvatel.

Takže tamní lidé podlehli iluzi, že problémy nejsou, navíc biskup - a dokonce sám Svatý otec - řekli, že plánování rodičovství jsou hříchem, tak si tehdejší mladí lidé pořizovali zástupy dětí. (Ve skutečnosti většinou tyto děti zcela nekontrolovaně plodili mladí muži bez jakýchkoli pocitů odpovědnosti jak k samotným dětem, tak k jejich matkám.) Díky evropským lékařům těch dětí přežívalo mnohem větší procento... a nastal populační boom. Pokud si to spočítáte, dojde vám, že se narodili dnešní mladí lidé. Ty miliony afrických mužů mezi dvaceti a třiceti, kteří teď čekají na příležitost k migraci do Evropy.

A tak dnes stojíme před dilematem: Řadě afrických zemí jsme pomohli, podmínky v nich se výrazně zlepšily, přesto populační boom byl ještě rychlejší. Přesto, nebo proto? To je zlá otázka a mnoho čtenářů mě za následující řádky označí za bezcitného cynika, jakkoli jím nejsem. 

Aby se v daných zemích něco opravdu změnilo, musela by se proměnit společnost, musely by se významně změnit vzorce chování a žebříček hodnot místních obyvatel. Pokud jim budeme jen materiálně pomáhat, krmit je a zlepšovat zdravotní systém, ve skutečnosti tamní lidi poženeme do stále se zhoršující katastrofy. Naše pomoc je přímým viníkem exponenciálně narůstajícího populačního boomu, Jestliže jsme před dvaceti lety zachraňovaly statisíce, o generaci později jde o miliony, a když pomůžeme těmto milionům, v další generaci budeme řešit apokalypsu v řádu desítek milionů. V místech, která neposkytují dostatek zdrojů bude početná populace, která svými životními návyky a postoji bude odsouzena k další pomoci zvenčí, protože vlastními silami nezajistí vlastní přežití. A čím víc té pomoci zvenčí bude, tím se bude situace ve skutečnosti zhoršovat. Budeme-li takhle "milosrdní", budeme přímými viníky humanitárního armagedonu rozměrů, jaké lidstvo ještě nezažilo, který s matematickou jistotou přijde v příští generaci. 

Pokud chceme opravdu pomoci vrátit svět na nohy a ne se jen prsit před kamerami, jací jsme humanisté, musíme jít úplně jinou cestou. Přesto, že ta cesta bude na první pohled vypadat nelítostně. Všechny africké migranty musíme vrátit. Musíme jim vysvětlit, že jejich cestou není odejít do Evropy, ale zlepšit svou vlastní zemi. Musíme stopnout naši materiální pomoc a minimalizovat míru vměšování do jejich světa, jakkoli bysme měli pocit, že s dobrými úmysly. A jediná pomoc, kterou můžeme nabídnout - bude-li o ni zájem - je pozvednout vzdělání v afrických zemích. A to vzdělání kluků a ještě spíše dívek. Koedukované školy jsou jediná pomoc, která bude dlouhodobá, smysluplná a v konečném důsledku pozitivní.

Jestli chceme skutečné zlepšení v Africe či dalších zemích třetího světa, bohužel musíme přijmout, že naši pomoc možná odmítnou - a potom jejich věc. Pokud budou mít pocit, že koedukované vzdělání všech dětí a mladých lidí je v rozporu s nějakou vírou... jejich věc. Tím to končí. Nejsme za ně zodpovědní.

Ještě těžší bude udržet se v momentě, kdy někde zase vypukne hladomor. Vidět v přímém přenosu ve zprávách umírat lidi hladem je strašné. Ale poslat jim jídlo by znamenalo, že katastrofu jen oddálíme a učiníme jí o řád větší. Když řeknu, že si musíme připustit, že tam ti lidé možná opravdu budou umírat a že tam nebudou mít blahobyt jako Evropané, dáme jim příležitost k tomu, aby tu nerovnováhu mezi zdroji vlastní země a populací řešili sami. A vyřešili ji zůsobem, který přinese stabilitu, způsobem, kdy se naučí zdroje sami vytvářet. Pokud se do toho nějaký biskup zase namontuje, stane se přímo odpovědným za miliony mrtvých o dvě dekády později. Pokud z moře vylovíme stovku nelegálních migrantů a v Itálii je budeme krmit a šatit, stáváme se odpovědnými za tisíce těch, co je budou následovat a zemřou cestou. To zdánlivé "milosrdensví" bude příčinou opravdové lidské tragédie.
 

Související články

222 slov o migraci >>

Chci pomoci Afričanům >>

Do Evropy nemíří žádní uprchlíci >>