Jak vzniká film

Film je vyprávěný příběh. Ale za ním je vždycky schovaný ještě jeden příběh: O tom, jak film vznikal. Já se jdu podělit o příběh filmu, kterým poslední dobou žiju.

Začátek příběhu je vlastně velmi dávný. V roce 2001 jsem začal dávat do písmen své autobiografické zážitky a spoustu poznámek a nápadů inspirovaných mým životem učitele - postupně jsem vystřídal všechny možné stupně od malých dětí ve třetí třídě po nějaké externí přednášky na VŠ, ale nejvíc jsem nasákl prostředím střední školy, které mě nejvíc bavilo. (Konečně opustil jsem ho až v roce 2006.)

Celé to vyprávění vypadalo spíš jako seriál se spoustou (reálnými studenty a učiteli inspirovaných) postav. A samozřejmě s různě velkou příměsí fantazií, literárních fikcí a fantaskna. Z nich jsem sestavil první část, ke které mě inspiroval jeden student, který maloval graffiti. A vyšla jako knížka Graffiti rules. Ale jak jse ji tak psal, docházelo mi, že ji vlastně chci spíš natočit jako film, protože filmařina byla můj klukovský sen. Jenže o světě filmu jsem tehdy věděl minimum, protože v době, kdy jsem studoval byl spíš zázrak, že mě přijali aspoň na pedagogickou fakultu. A tak jsem s knížkou vyrazil za Tomášem Vorlem. Důvod byl pro mě jasný: film Kouř.

Dalších pět let jsme se dohadovali nad tím, co a jak chceme natočit a hlavně, kde na to vezmeme peníze. Asi to tak úplně není práce scénáristy, ale protože to prostě bylo potřeba, naučil jsem se psát granty a oslovovat sponzory. A v létě 2006 to konečně všechno klaplo a šlo se točit. 

Mezitím jsem dopisoval další části příběhu a protože postprodukce Gymplu trvala přes rok, v době, kdy se ocitl v kinech (říjen 2007), měl jsem v ruce hrubý scénář Maturity. Jenže s Tomášem jsme se nedohodli, myslim, že hlavně proto, že měl pocit, že už mě nepotřebuje. A na realizaci Maturity, o které mi bylo jasné, že to nebude co do složitosti natáčení úplně jednoduchý film, ve vlastní režii mi chyběly peníze i dovednosti. 

Zkoušel jsem různé další projekty, abych dohonil, co jsem neuměl - a také jsem tále doufal,  že přijde nějaký příhodnější okamžik, kdy bude snazší získat finance na film. V lednu 2012 jsem se rozhodl, že ten okamžik nikdy nepřijde, protože trvale sleduju, jak se okolnosti jenom stále zhoršují.

Navíc film Labyrint, od kterého jsem si leccos sliboval, šel do kin ve formě, ze které jsem byl vyloženě nešťěstný, diváci na něj moc nechodili (žánr horroru je u nás záležitostí spíš úzkého okruhu fanoušků) a skončil ztrátou.

A tak jsem si řekl, že Maturitu prostě musím natočit teď hned, velmi levně, protože není na co čekat.

Původně to byl příběh jedné školy, jedné party lidí, jen ta moje škola byla docela fajn, ta z Gymplu je spíš taková karikatura, takže bylo jasné, že Maturita bude jiná. Hravější, veselejší, optimističtější. Někteří hrdinové se prolínají napříč těmi příběhy, jen v různých pokračováních mají různě velkou úlohu. V Gymplu se příběh točil kolem writtera Petra. Ten v Maturitě ustoupil do pozadí. Naopak pod palbu světel se dostal blázen do matiky a fyziky Martin. (Oba mají skutečnou předlohu.)

Jenže zatímco v příběhu uplynul necelý rok, v realitě hercům uteklo 7 let. Těžko by někdo věřil, že Jirkovi Mádlovi je pěkných 18 a bude právě maturovat. Navíc Tomáš Vorel mezitím změnil názor a suše mi oznámil, že s mými postavami bude točit další film a jestli nechci být spolupodepsaný jako spoluautor scénáře. Protože jsem jeho scénář nikdy ani neviděl, tak jsem nejdřív měl chuť se jít soudit. Protože ty postavy jsou z mé knížky. Jenže u nás by to trvalo sto let a soudní popotahování by jedině vzbudilo dojem, že jsem nepřející a kazím mu jeho umělecké dílo. (A myslím si o něm od té doby své.) Tak jsem to nechal plavat a byl to druhý důvod, proč jsem do Maturity obsadil herce úplně jiné.  Ale to předbíhám.

V lednu 2012 jsem si naivně myslel, že když mám hotový scénář a zařízených spoustu věcí, že v létě půjdeme natáčet. Řada lidí mi slíbila různý druh pomoci a podpory. Vtipné bylo, že když se ukázalo, že Labyrint není zrovna trhák, většina těhle slibotechen mi přestala brát telefon.

Většinu roku 2012 jsem tedy trávil tím, že jsem psal dopisy, protelefonoval si díru do hlavy, chodil na schůzky a sháněl investory a inzerenty. Pokud vám schází slovo sponzory, není to omylem. Sponzoři jsou vzácná věc. Maturita má několik sponzorů, kteří mi přidali cosi do rozpočtu a vcelku nečekají nic jiného, než že udělám dobrý film, a když vydělá určitě se neurazí, že jim peníze vrátím. To je sponzor.

Většina těch, komu se říká sponzoři, jsou vlastně inzerenti, kteří chtějí být ve filmu a souvisejících akcích vidět. Je to docela regulérní obchod, kdy si u filmaře kupují reklamu.

A nakonec - investor to má jasné - zaplatí díl nákladů a chce stejný díl tržeb.

A ještě jedu formu financování jsem vyzkoušel - crowdfunding. Když kouknete na http://maturitafilm.cz/shop, bude vám to asi jasné. Je to kombinace předprodeje, sponzorství, získání zážitků. Pravděpodobně v budoucnosti  jedna z důležitých cest, jak film financovat. Ve světě už docela funguje, u nás moc ne.

Granty jsem pustil z hlavy. Bylo mi jasné, že v žádných grantových komisích nemám kamarády, že mě tenhle způsob financování filmu vlastně pěkně štve a že to na rozdíl od většiny filmařů chci bez státních peněz.

Během roku 2012 jsem takových vyjednávání s inzerenty a investory absolovoval kolem pěti set. První smlouvu a první peníze jsem získal koncem října. Říkat tomu, že to bylo depresívní nevystihuje zcela podstatu věci. Bylo to naprosto smrtící. Ale po té první smlouvě už bylo jasné, že to nějak půjde. Vlastně že to musí jít, protože první peníze už mám na účtě a přece je nebudu vracet.

A aby těch písmen nebylo moc, tak přidávám ochutnávku z hudby, ve které uvidíte i pár záběrů z filmu a jeho backstage: