Moje Facebooková stránka je zahlcena třemi druhy suverénních voličů: 1) Volte Karla, Zeman je šmejd 2) Volte Zemana, Karel je šmejd 3) Volte prázdnou obálku, oba jsou šmejdi. Spojuje je jediné: Kdo volí jinak než já (tedy špatně), je blbec.
To je hodně zajímavý fenomén. Jakobychom žili ve světě, kde trvale existuje dichotomie dobré a špatné volby, navíc poznamenáni mesianistickým šílenstvím, že je nutné na svou stranu přetáhnout všechny kolem sebe, a koho nezískám pro svou víru, toho zkopu, znectím a pozvracím.
Jedna věc je, jak jsme propadli mediální Superstar volbě prezidenta. Ono je celkem jedno, jaké má vlastně pravomoci, všichni víme, že žádný z kandidátů nebyl natolik významnou osobností, aby se pro nás mohl stát významným prezidentem - ať v kladném nebo záporném smyslu. Budeme mít starého pána, který snad nenadělá moc ostudy (a když nadělá, on se svět opravdu nezblázní), nic podstatného nedomluví ani nezkazí. Bude to takový panák, který nám dá 5 let času na to najít někoho lepšího.
Ale to není důležité. Důležité je naše přesvědčení, že můžeme volit buď dobře nebo špatně. Vychovala nás tak škola, funguje tak naše mínění, chovají se tak naše média. Jakoby všechno šlo spočítat a pak bylo možné rozhodnout, jestli výsledek byl spočítán správně nebo nesprávně. Jenže tak to není. Naprostá většina našich rozhodnutí v životě je úplně jiného druhu. A nemohou být jiné. Protože podstatný je vždycky cíl, kam chceme. Podle cíle můžeme debatovat o otm, jestli k němu zvolená cesta vede přímo nebo komplikovaně.
A velmi pozorně zavnímejme to slovo chceme. Naprostá většina našich životních rozhodnutí - a otázky politiky mezi ně patří víceméně bezezbytku - postrádá kategorii dobře-špatně. Je založena na souboru víceméně iracionálích osobních preferencí. Prostě jsme se tak rozhodli. Levicová nebo pravicová politika, školné nebo bez školného, doktor placený přes stát, pojišťovny nebo přímo z kešeně, dotace nebo žádné dotace... stejně jako malý byt nebo velký byt, ve městě nebo na venkově, koupit nové auto nebo ne? a jaké? A kdy a jaký nový telefon? Kdy budeme mít děti? a kolik? a nekonečný výčet rozhodování, které je pro náš život podstatné, je prostě otázka oobních preferencí, ke kterým docházíme málokdy na základě opravdu racionálních úvah. Děláme je prostě proto, že chceme. Rozhodování dobře-špatně se totiž skoro bez výjimky omezuje na vyloženě expertní pracovní problémy.
Já vim, tohle nás škola nenaučila. Nikdo nás to nenaučil, všichni se stále tváří, že každá volba je správná, nebo nesprávná. Neni. A už vůbec neni nutné uzavírat se do názorové singularity Kdo si myslí něco jiného než já, je blbec. Neni. I nám velmi blízcí lidé, se kterými máme mnoho společného a můžeme spolu dokonce žít, mohou mít na spoustu věcí úplně jiný názor. Měli bychom si to často připomínat. Mimojiné, aby se každé volby na nejpitomější post ve veřejné správě pravidelně neměnily v kolbiště připomínající předdveří občanské války.
P.S.
Teď jsem zaznamenal, co se strhlo kolem Martina Dejdara a jeho preferencí Miloše Zemana, kterou si troufl veřejně prezentovat. A i když budu volit jinak než Martin, to, co se mu stalo, považuju za ubohé. Copak jsme zemí ubožáků, abychom házeli přes palubu kolegu, který má jiný politický názor? Proboha, Češi, zařaďme zpátečku!
