Cítíte tu normalizační deku?

Sobotní volby celkem nic zásadního nerozhodovaly a zoufalství z jejich průběhu a výsledků je zbytečné. Ale děsí mě atmosféra ve společnosti a zjištění jak moc mi připomíná léta, která jsem považoval za dávno minulá.

Osmdesátky byly taková zvláštně zatuchlá doba. Vlastně se lidé neměli tak špatně, žádné velké násilí tu neprobíhalo, ale stejně člověk z atmosféry vnímal něco hodně nezdravého.

Existovaly správné názory a postoje, a nesprávné názory a postoje. Ty první povinně vysílala (tehdy jediná) státní televize a tiskly všechny noviny. Ty druhé názory si většina lidí říkala doma, nebo v bezpečí kruhu přátel, kterým věřila. Byla to atmosféra zvláštní beznaděje. Tedy, když vynechám naději na to, že ten režim snad jednou padne. Takové mlžné nejasné a mihotavé světélko na konci tunelu. Patřilo k důvodům, proč jsem tehdy nevzal kramle. (Možná jsem to měl udělat a dneska bych provozoval českou hospůdku na Manhattanu a nadával na Obamu Clintnovou.) Jenže jsem doufal, že se ta deka dá odkopat a můžeme vytvořit svobodnou společnost, ve které svobodný občan, člověk, bude víc než Správná společnost nebo Dobro.

Děsí mě, jak se ta atmosféra vrátila. Státní televize i dneska vysílá předem dané Pravdy, o nichž se nesmí pochybovat. Stát řídí idiokracie nazývající se elitami a podporovaná suitou dokonalé Dobro hlásajících neziskovek přisátých na státní rozpočet. Pochybovače a rouhače sice nevyhodí ze školy nebo z práce, ale bude veřejně onálepkován jako nenávistník. Protože byla vytyčena jediná dokonalá zjevená europravda, a ti kdo odmítají její dobrodiní, jsou veřejnými (třídními) nepřáteli. Vyhazování je otázkou času. Likvidace živnostníků a svobodné střední třídy je už realitou. Není velká nadsázka očekávat, kdy se nesprávné názory dostanou do trestního zákoníku Něco jako § Rouhání o pochybování o Pravdě.

V poválečných volbách jsme si komunisty (samozřejmě ve vleku celoevropských událostí) podstatnou měrou zvolili sami. Když se člověk zahloubá do historie, se zděšením zjišťuje, jak velký díl těch rudých revolucinářů tehdy tvořili - ne upocení dělníci a vykořisťovaní horníci, ale mladí vzdělaní lidé, humanistické elity snící svůj sen o novém světovém uspořádání, které popře celou dosavadní historickou zkušenost a všichni budou moc šťastní a vše bude jásavé a krásné.

Což je to, co ve mně vyvolává myšlenky nejchmurnější. Kdyby šlo o nějaké ty volby, ve kterých vítězí oligarchové nebo bolševici (případně bolševici a estébáci usalašení do pozic oligarchů), mávl bych rukou, že je to blbé, ale dočasné, a dá se s tím něco dělat. Když si uvědomuju, že tou divnou totalitní dekou nás ve svatém rozjásaném nadšení přikrývají mladí lidé, kteří ve svých třiceti na své páté vysoké škole dopisují bakalářskou práci na téma Genderová rovnost v postpolitickém světě, začínám pochybovat o tom, jestli nemám jít do komory hledat batoh.