Tak se nám v politice uhnízdili politici, u nichž pravda rozhodně nevítězí nad lží. Naopak umí velmi dobře žonglovat se lživými informacemi a událostmi, takže člověk se nejen že nestíhá divit, ale nestíhá ani jejich lži vyvracet.
Těchto hloupostí se v poslední době vyrojilo víc, ať už je to o nepodložených urážkách na hlavu Ferdinanda Peroutky, o blábolech o Janu Amosovi Komenském nebo například o tom, že invazi v srpnu 1968 nezpůsobili Rusové, ale Ukrajinci.
Tyhle lži přitom mají svá pravidla. Všimněte si, jak se jejich autoři často ohání autoritami. Bez problémů vkládají často významným osobnostem naší historie do úst to, co nikdy neřekli. Prostě kdo by nevěřil Komenskému, že ano? Vystřelí své „pravdy“ rychle do veřejného prostoru a doufají, že nad nimi nikdo nezačne přemýšlet. Přesně, jak to kdysi vyjádřil Winston Churchill: „Lež oběhne půl světa dřív, než má pravda příležitost natáhnout si kalhoty.“ A tohle činí naši politici velmi často vědomě a s cílem jednoznačně pochroumat (s)vědomí společnosti.
Řeknou něco, co není pravda, projde jim to, a tak si začnou ještě o to více dělat to, co se jim zlíbí. Když jim to projde, tak v tom pokračují. Tohle je ten jejich mechanismus a já hlasitě říkám, že je velmi nebezpečný.
Co z toho plyne? Potřebujeme kvalitní systém vzdělávání, lidi s kritickým, ale i kupeckým rozumem. Potřebujeme každý z nás mít přemýšlivé hlavy, které nás dokáží ochránit před (nejapnými) blbouny. Potřebujeme svobodná média, včetně těch veřejnoprávních a rozvinutou občanskou společnost, v níž se lidé nebudou bát říci, co si myslí. Potřebujeme politiky, kteří nebudou lhát, za své lži se budou stydět a dokáží se omluvit. I tohle patří k vyspělé politické kultuře. Bohužel hlavně (ale nejen) v tomto bodě si myslím, že se mu hodně vzdalujeme. A to není pro naši nadále křehkou demokracii vůbec dobrá zpráva.
