Problematika domácího násilí se konečně dostává více do veřejného prostoru. A já považuji za svou povinnost tomu napomáhat – nejen jako žena, jako senátorka, ale i jako ústavně nejvýše postavená žena v této zemi.
Před pár dny jsem na toto téma zaštítila konferenci, kterou uspořádalo pardubické intervenční centrum.
Proč to všechno dělám?
Protože mě děsí některá čísla: V ČR jsou úředně zaznamenána 1 až 2 znásilnění denně – předpokládá se, že znásilnění je hlášeno pouze v několika procentech případů a ještě horší je to v případě znásilňování, ke kterému dochází v rámci rodiny a partnerství. Podle údajů Světové banky je mezi ženami ve věku 15 až 44 let násilí nejčastějším důvodem smrti nebo závažného postižení. Znásilnění a domácí násilí ženám hrozí častěji než rakovina nebo dopravní nehody.
My v České republice navíc neumíme dostatečně pomáhat obětem znásilnění. Opakovaně na to upozorňuji a vyzývám k činům! Pořád zde existuje vysoká latence znásilnění, která není nikdy řešena.
Domácí násilí zažilo podle různých výzkumů až 30 procent žen. Týká se tedy až 1,4 milionu žen – možná i některých z vašeho okolí, dámy a pánové. Je proto třeba přispět k nulové toleranci násilí páchaného na ženách, k prevenci proti tomuto násilí, ochraně jeho obětí a stíhání pachatelů. Je třeba podpořit faktickou rovnost mezi pohlavími, vyzývat muže a chlapce ke změně jejich postojů a smýšlení vůči ženám. Říkám to jako žena při vědomí toho, že si uvědomuji, že obětmi domácího násilí jsou i muži. U závažných forem domácího násilí, jako jsou hrubé formy fyzického a sexuálního násilí či nebezpečného pronásledování, však ženy tvoří až 97 % obětí (v případech sexuálního násilí a vražd partnerem rovněž platí, že většinu obětí tvoří ženy).
Co dělám proto, aby se tato čísla změnila? Zaštítila jsem a mediálně podpořila televizní kampaň „Mlčení bolí“, uvedli jsme film „Zuřivec“. Společně se zástupci intervenčních center jsme prezentovali na půdě Senátu výsledky jejich výzkumů a uspořádala jsem konference, které cílily na komplikované téma legislativy a problematiky domácího násilí. Intervenční centra mají v Senátu dveře otevřené, podporuji je v činnosti a jsme v pravidelném kontaktu. Jsem jednou z tváří kampaně „Tojerovnost.cz“. Bojovala jsem i za Istanbulskou úmluvu. Vyvracela jsem mýty o tom, jak je to jen další genderovský výmysl, další hloupost odněkud z Bruselu. Není to pravda: je to dokument, který naopak na nebezpečí domácího násilí ukazuje v celé jeho šíři.
Dost toho je ještě před námi. Boj s domácím násilím, ale i zrovnoprávnění žen na pracovišti i v životě jsou v naší společnosti ještě během na dlouhou trať, který však poběžím, co budu v politice.
