Novela insolvenčního zákona bývá považována za klíčový zákon tohoto roku, byť jí čeká ještě legislativní maratón.
Novela je skutečně třeba, protože zde máme statisíce dlužníků, kteří kupí jeden dluh za druhým, kteří skočili díky nedostatečné finanční gramotnosti na v podstatě podvodné spotřebitelské úvěry, kteří se potýkají s bytovou nouzí nebo kteří spadli do černé ekonomiky, aby unikli exekutorům. Jsou to lidé, kteří za stávajících podmínek nemají šanci na návrat do legální ekonomiky.
Proto vítám iniciativu ministra spravedlnosti Pelikána. Pokud části veřejnosti tato novela připadá příliš málo tvrdá, tak si buďte jisti, že je nadále ještě spíše jednou z nejpřísnějších v Evropě. Na západě se snižuje povinná částka, kterou musí dlužník uhradit, aby mohl o oddlužení požádat (naposledy byla zrušena hranice 10% v Rakousku) a zkracuje se délka celého procesu (viz například situace v Irsku, kde klesla dokonce jen na 1 rok). Podotýkám: nikde se nedostavily negativní vlivy.
Odmítám vycházet z představy, že co Čech – to podvodník. A odmítám kritiku o tom, že se má v případě novely jednat o dluhovou amnestii, o krádež či o morální hazard. Nejedná.
Všude v civilizovaném světě totiž existuje dostupná možnost oddlužení pro každého, kdo má poctivý záměr. Takový člověk má odčinit část dluhu a má mít právo na to, aby začal nový život.
Osud novely insolvenčního zákona proto pozorně sleduji. Aktuálně se horlivě projednává ve sněmovních výborech, jsou avizovány pozměňovací návrhy. Předmětem debat je, jak dlouho má proces oddlužení trvat, zda pět nebo třeba sedm let, a též to, kolik z dlužné sumy má dlužník uhradit.
Sama jsem k diskuzím přispěla uspořádáním semináře v Senátu. Ráda bych zachovala současnou logiku novely. Kdo totiž projeví zájem o to, aby se vymanil z dluhové pasti, tak tomu máme podat pomocnou ruku.
