Poslední volba ústavních soudců byla provázena dvojím typem námitek. Ten první zněl zejména před volbou a týkal se dvou ze čtyř kandidátů, kteří byli před rokem 1989 členy komunistické strany. Profesor Masarykovy univerzity Jan Filip byl fakultním funkcionářem, advokát Jaroslav Fenyk byl vojenským prokurátorem.
Vzápětí poté, co Senát všechny prezidentem navržené kandidáty zvolil, námitky získaly novou podobu: pozor, levicový senát zvolil levicové kandidáty levicového prezidenta! Jsou tedy na místě obavy, že nový Ústavní soud bude rozhodovat politicky a ne nestranně! Co víc, hrozí rovněž nebezpečí, že se ještě víc posune do role třetí parlamentní komory! A co ještě víc, prezident takto posiluje své ambice proměnit náš dosud parlamentní systém v systém alespoň poloprezidentský!
Všichni čtyři získali velmi pohodlnou většinu mezi 52 až 61hlasem ze 72 hlasujících, což znamená, že pro ně hlasovali nejen levicově se deklarující senátoři a že volba byla výrazně konsensuální. Mohli bychom si tudíž říct, že námitky proti novým ústavním soudcům není třeba brát nijak zvlášť v potaz. Jenže přesto stojí zato se nad nimi minimálně zamyslet, zda jde jen o ideologii nebo o něco podstatnějšího.
Pokud jde o námitky první, členství v komunistické straně, respektive práce vojenského prokurátora před rokem 1989 nepochybně není něco, čím by se člověk mohl chlubit. Oba noví ústavní soudcové jsou si toho vědomi a také to sami nejednou řekli nahlas. Jenže z politického hříchu zejména tohoto ražení se nelze vyzpovídat jako z hříchů tradičních a tak jim nezbývá než tohle stigma nést a dál svou prací přesvědčovat, že svou komunistickou ostudu překonali a jinak už to nikdy nebude. Dlužno říct, že oba to skoro čtvrtstoletí, které od té doby uplynulo, dost přesvědčivě dokazují.
A co druhá, povolební sada námitek? Začněme od konce: posílí hladká volba nových soudců autoritu prezidenta Zemana? Námitku bych směřovala spíše do Brna než na Pražský hrad: vzhledem k tomu, že je prezidentovi doporučoval předseda Ústavního soudu Rychetský, by se dalo spíše říct, že to posílí postavení jeho, zvláště když prezident dal najevo, že by stál o jeho pokračování v čele soudu ještě v dalším období.
Ústavní soud jako třetí parlamentní komora? Tápání v tom, co to skutečně znamená, ještě více rozkošatil nově zvolený ústavní soudce Filip, když diskutéry upozornil, že se tak v Německu říká sboru asistentů ústavního soudu, složenému ze slovutných znalců práva a významných soudců jiných soudů, kteří důkladně debatují o podstatných problémech, jakkoli sami výnosy ústavním soudcům mohou pouze připravovat a doporučovat. V našem kontextu ovšem třetí komora znamená ze všeho místo, kde se dožadují zvrácení rozhodnutí parlamentu ti, kdo v hlasování neuspěli. Jinými slovy, třetí komoru z Ústavního soudu dělají členové prvních dvou komor sami; soud se o právo být v tomto smyslu třetí komorou nehlásí, nýbrž je k tomu pravidelně vyzýván.
A jak je to s obavami o levicovou politizaci Ústavního soudu? Obávat se lze všeho možného, od zemětřesení přes snížení úroků termínovaných vkladů až po tento problém. Stejně tak bylo možno soudit, že když Senát, v němž převažovala pravice, volil soudce navrhované prezidentem Klausem, dojde k jeho politizaci doprava či prohradním směrem. Nedošlo, především proto, že zvolení kandidáti sami prokázali, že jsou osobnosti, nikoli manipulovatelné loutky. Lze předpokládat, že nejinak tomu bude i teď. A ostatně, dozvíme se to velmi brzy; předseda Ústavního soudu Rychetský už stačil oznámit, že noví soudci nebudou mít žádný čas na seznamování se s prostředím, nýbrž že začnou okamžitě pracovat.
