Je pečovat a žít doma normální?

Mělo by být. Otázkou však zůstává, nakolik si společnost svých pečujících váží a poskytuje jim adekvátní míru podpory, protože tato skutečnost významně ovlivňuje, zda se pro péči v domácím prostředí vůbec rozhodneme.

Do situace, kdy o někoho pečujeme, se dostane ve své podstatě každý z nás – někdy plánovaně, někdy zcela nečekaně. V každém případě jde o radikální životní změnu, která může být trvalá, pečujeme-li  například o dítě se zdravotním postižením nebo dočasná, v případě péče o seniora nebo nemocného člena rodiny. Od samého počátku se pečující musí potýkat s celou řadou problémů a zásadním způsobem přeorientovat svůj život. Často jsou nuceni odejít ze zaměstnání nebo ho výrazně omezit, vzdát se dočasně nebo zcela svých zálib, omezit sociální kontakty. Průvodními jevy neformální péče jsou únava, dlouhodobé vyčerpání, frustrace a z toho plynoucí psychické obtíže.

Dlouhodobá péče tak může ohrožovat stabilitu a kvalitu celého rodinného společenství a víme, že se tak často děje, kdy za rozpadem rodin je například mnohaletá péče o dítě se zdravotním postižením. A to je něco co v konečném důsledku může být brzdou péče v domácím prostředí.

Na čem se však jistě shodneme, je to, že každý z nás by si v okamžiku stáří nebo nemoci přál být v domácí péči svých blízkých. Zároveň však jistě cítíme obavy, zda nám bude dopřána. Uvědomujeme si totiž své aktuální obavy, zda jsme schopni a hlavně ochotni takovou péči sami poskytnout a vzdát se svého dosavadního pracovního i mimopracovního života ve prospěch člena rodiny, který by potřeboval naši dlouhodobou péči. Aby pocit strachu nepřevážil nad naším rozhodnutím starat se o svého blízkého, je důležité vědět, že na to nejsme a nebudeme sami. K tomu by v budoucnu měli sloužit koordinátoři neformální péče, kteří by s dobrou znalostí své komunity ve svém regionu pomáhali svým pečujícím. V současné době však nejsou pečující cílovou skupinou žádné sociální služby.

Vrátit pečování do domácího prostředí, tam kde v minulosti přirozeně bývalo, považuji za zcela zásadní, tak aby pro naše děti bylo přirozené vidět své rodiče, jak pečují o ty své. To je však jen jedna strana mince. Tou druhou stranou by měl být jednoznačně deklarovaný postoj státu k domáci neformálni péči zaměřené přímo na člověka, která je v konečném důsledku levnějši a pružnější. A kterou si koneckonců pro sebe přejeme všichni.