Prouprchlické nesystematické skorodesatero

Připadám si ve zdejší postfaktické atmosféře jako disident za starých dobrých komunistických časů. Uprchlíky bychom v nynější situaci měli klidně přijmout.

Za prvé se na tom naučíme s uprchlíky pracovat, a protože se jeví, že půjde o dlouhodobý problém, bude dobré být připraveni na případnou horší adaptaci v budoucnu.

Za druhé je právní situace ČR ve věci uprchlíků neudržitelná. Po vyhodnocení právní situace právníci znalí evropského práva nedoporučili vládě, aby se připojili k žalobě Slovenska.

Za třetí, přijetím uprchlíků se přeci prokáže, že jsme měli pravdu. Přes všechnu naši péči utečou všichni do Německa, tak jaké mít obavy. Jde o to dobře věc zdokumentovat a natočit o tom burcující dokumenty.

Za čtvrté musí skončit pštrosí politika, když jsme přistoupili k Evropským smlouvám, tím jsme se stali také kulturně imperialistickou západní Evropou. Veškeré výmluvy, že my jsme nekolonizovali jsou zbytečné, navíc se často kolonizovalo s našimi zbraněmi a s průmyslovou podporou i z našich zemí. Když nám někteří naivkové napovídají, že bychom měli pomáhat tam v oněch problémových zemích, tak si jich část vyjmenujme: Sýrie, kde se svrhávání jednoho diktátora jeví celému civilizovanému světu jako důležitější než utrpení miliónů lidí; Lybie, kde státní rozvrat brání jakýmkoliv dohodám, které by platily pro celé její území; Afghánistán, kde se podílíme dlouhodobě na ochraně území před nesvobodou Talibanu, aniž bychom dohlédali konce neustálého násilí a podrývání koncepce svobody a lidských práv; Irák, kde se předčasné opuštění rozvrácené a oslabené země vyvinulo v chimérický Islámský stát. A dalo by se pokračovat. Rozvojová pomoc se dlouhodobě poskytuje, ale příliš často nedojde k adresátům, shrábnou ji korupční politicko-vojenské kruhy v nestabilních zemích. V 90. letech se uvažovalo o sbližování středomořských zemí tzv. Maghribu s EU. Připravené fondy byly vyčerpány krizí, která přišla z USA; místo toho pak proběhlo v arabských zemích „Arabské jaro“. Představa o nějaké rychlé rozsáhlé pomoci v rozvojových zemích, kde nemají na sociální systém, je zcela naivní. Pochopitelně tam těm lidem nikdo nevysvětlí, aby nezkusili jít někam, kde se dá žít lépe, kde se dá víc než jen přežít; nemluvě o několika generačních utečeneckých táborech, kde deziluze vede k nepřiměřenému riziku.

Za páté bychom měli na uprchlíky pohlížet jako na možnost přátelského nárazníku proti ještě horšímu exodu z Asie či Afriky, který kvůli nedostatku vody nastane. Dokonce by bylo dobré se pokusit o opětovnou civilizaci Turecka a přijmout ho do EU, byl by to největší argument proti islamismu a rasismu pro několik generací v křesťanské a islámské společnosti.

Za šesté, nesdílím obavy moderních apokalyptiků, že to Evropu ohrozí nebo destabilizuje. Moderní apokalyptici hlásají v různých kostýmech New Age různé konce světa podle proroctví kryptotextů od Nostradama až po kalendářní zápisky Mayů. Pokud se konec světa neodehraje, druhý den ráno si skalní apokalyptik posune značku v tragickém kalendáři o pár týdnů do budoucnosti. Tedy: uprchlíků je stále ještě málo, problémy s nimi jsou závažné, musí se řešit, ale jsou statisticky okrajové. Jsou mnohem nebezpečnější hrozby: nemoci, dopravní nehody, průmyslové havárie (Fukušima). Nemluvě o hrozbách válečných.

Za sedmé jsem si vědom, že fakta nic neznamenají. Společnost se chce bát. To věděl už Hitchcock, že nejvíc se bojíme při nejlevnějším záběru, na němž není nic vidět. Sadomasochistické figury jsou v módě. Tohle nezvládneme, tohle je nebezpečné. Mnozí mluví nejen za naši zemi, ale i za celou Evropu, ale argumenty chybí. Dokonalý horrorový záběr. Přesto nám okamžitě eskamotéři neváhají nabízet recept na záchranu bezpečnosti a rychlé, proutkem mávnuté, řešení.

Za osmé bychom neměli nikdy zapomínat na své lidství. Na jedné straně se považujeme za lepší či kvalitnější část lidstva, ale přitom v Evropě jsme vynalezli koncentrační tábory a průmyslovou likvidaci lidí, založenou na ekonomických ukazatelích, tzv. holokaust. A dnes se neváháme zachovat jako divoši, kterými opovrhujeme a jimiž z vysoka pohrdáme? Mnozí vážně uvažují o potápění uprchlických lodí, o zřizování „táborů“ na právně nejistém území, kde nelze evropské právo uplatnit.

Za deváté je velmi podezřelé, jak rychle se dokážeme vzdávat výdobytků, které stály Evropu mnoho krve. Třeba sekularismus, který v Evropě ukázal, že klidně mohou pospolu žít libovolné křesťanské denominace. Musíme do sekularismu zahrnout také islám. Na jedné straně ho uznat, přestat ho veřejně dehonestovat, což není totéž jako jej přestat kritizovat. Sekulární kritika je nutná. Multikulturalismus nemohl selhat, protože se dosud nikde neuplatňoval vcelku, ale jen v pohodlných částečných aspektech. Evropské svobodomyslné kategorie ROVNOST- VOLNOST – BRATRSTVÍ nemohou být najednou nějakou elitářskou definicí svobody jen pro Evropany. Postmodernista by dnes řekl: PLURALITA – SOLIDARITA – KOMUNIKACE, to je celé řešení.

Za desáté! Právě onu komunikaci jsme zanedbali. Multikulturalismus byl o komunikaci ochuzen nedostatkem solidarity. Pohodlná a levná představa o tom, že je třeba ponechat jinokulturní obyvatele jim samým nemůže fungovat. Komunikaci zanedbáváme všude. Od Afghánistánu po Gibraltar. Solidarita se zdá daňovým poplatníkům příliš drahá, proto v rámci šetřivého boje proti solidaritě se ušetřilo právě na komunikačních kanálech mezi námi a jinokulturními obyvateli. Pak přijede Erdogan a tím, že „svoje“ lidi osobně osloví jejich jazykem, čímž jim vyslovuje uznání, které my jim nedáváme, samozřejmě slízne smetanu podpory pro cokoliv. Nakonec i v jejich cizím světě fungují apokalyptici, kteří jim věší na nos bulíky většinového evropského odporu k jinakosti. A také jim slibují nějakou zázračnou bezpečnost. Já vím, marnost nad marnost vítězí, ale co kdyby se nějaká politická klika zbláznila a dokázala, že volný pohyb zboží, kapitálu a lidí, jako jediný plnohodnotný koncept svobody funguje. Pro takové malé co "kdyby" jsem to přece jenom napsal.