Propast mezi katolickými laiky a jejich církví se prohlubuje

Nikdo z mých katolických přátel mi do očí nepotvrdil souhlas se základní lží pátera Piťhy, jenž vykresluje homosexuály jako budoucí sadistické esesáky, kteří údajně postaví heterosexuální většinu mimo zákon.

Nejde o nějaký osobní postoj k panu Halíkovi, jenž je z mé strany poněkud chladně respektující. To mi ovšem nebrání uznat a rozpoznat, kdy se pravdě blíží a kdy se jí brání. Homosexuálové, a vcelku marginální subkultury LGBT+, se chtějí pouze emancipovat, zamezit umělé společenské dehonestaci. Je to jako by dnes někdo tvrdil, že báby kořenářky, coby čarodějnice, ovládnou společnost, pokud je včas neupálíme.  Tomáš Halík není jediný,  kdo proti bláznivě zaslepené dehonestaci „genderových“ postojů pozvedl hlas.  Existuje dokonce odborný text z půdy UK, který vyvrací Piťhovy stařecké bludy.

Katoličtí laici se o problému nechtějí bavit. Na jedné straně si váží svého vedení církve, na druhé straně tuší, že to, co proslovil páter Piťha, bylo za hranicí toho, co unese svobodná společnost. V každé církvi, organizaci či společenském hnutí se vedení může vydat cestou panství, direkce a vytýkání, ale zrovna tak může prostřednictvím realistické diskuze provádět soustavnou reformu zastydlých postojů. Stejně jako se politický extremismus obrací k mladé generaci, obrací se církevní panstvo ke generaci seniorů. Často jsou to opuštění a nešťastní lidé. Jejich síly v moderním informačním chaosu nestačí na nějaké ověřování informací. Církve tedy nesou značnou odpovědnost za zneužití své autority. Podpora pátera Piťhy ze strany vedení zdejší biskupské konference je naprostou věrolomností. Tímto postupem sklouzává vedení katolické církve pod úroveň esoteriky až do tenat modlářství, na něž dokonce spoléhá jako na pojistku svých mastných postů.

Je s podivem, že stejně jako našim rigidním katolickým kruhům nevadí informační technologie, tak zcela obdobně tyto ďábelské novoty neváhá využívat k teroristické vládě islámský stát. Očekával bych ze strany katolické církve spíše boj proti mobilnímu telefonu, výhrady k úpadku čtení, kultury a češtiny. Mnohem více chápu rozhořčení nad nevhodným zobrazením Ježíše Krista, kde má církev jasnou kompetenci, než zabrušování ke zpochybňování vědeckých lékařských faktů. Dovedu ještě pochopit jistou nevůli či neochotu podporovat hnutí usilující o spolupráci v rámci „Istanbulské úmluvy“, ale právě církev by měla bojovat, usilovat a diskutovat v příkladně etických mezích. Opatrně, moudře, rozvážně. Takto se naopak zcela zesměšňuje a znevěrohodňuje i v kruzích katolických laiků.

S velikým napětím očekávám osud trestního oznámení na pátera Piťhu. Vývoj kolem této kauzy napoví. Co bude katolictví více: panství nebo služba?