Spor se vede zarputile. Zarputilost je odvozena od základu slova reptat. Reptání je praslovanské slovo a lze předpokládat, že reptající kmeny opouštěly unitární slovanské kmeny v důsledku neústupnosti od svých představ a požadavků
Podobně i zde. Vedeme zdánlivý spor o zločinnosti politického islámu. Ten nepochybně zločinný je. Ale už nechceme slyšet, že stejně zločinné je politické křesťanství. Jeho výrazem byly koloniální snahy spojené s výchovou k civilizaci a demokracii západního typu. Jako by křesťanství vyřešilo svoje problémy se spravedlností. Vše to byla jen iluze, která se rozpadla vlastní vinou, kdy po druhé světové byl koloniální systém neudržitelný dokonce i mentálně.
Nejde o žádné iluze o politizování náboženství. Všude, kde to zkusili dochází k tragédiím. Naposledy se diskreditoval barmský budhismus. Budhismus, který je v podání tibetského dalajlámy příkladem nenásilí. Nenásilí je vpravdě podstatou všech náboženských systémů, zejména na jejich počátku. Politické pokřivení z náboženství za pomoci historek, ale i reálné historie dělá dogmatickou platformu plnou fanatismu a šílenství.
Naše zdejší pravice nedokáže překročit svůj stín a je donekonečna zarputile připravena do krve, fanaticky hájit politické křesťanství či politické židovství. Z tohoto základu plyne asymetrické neuznání islámu, jako jednoho běžného náboženství. Směsice kolektivní viny a nepřihlížení k faktickému vývoji, ale i k možnostem provozovat islám svobodně na západě, vede k nekalému odsuzování celého civilizačního okruhu. Je to prosté frajerství, podobné pubertální křeči umanutého přestárlého děcka.
Odmítnutím uznání rovnosti náboženství a jeho velmi podobných problémů se otevírá cesta k trvalému bezmyšlenkovitému mistrování všeho „rozvojového“. Ale jaksi jsme si nevšimli, že mnoho zemí se v různých statistikách nachází i před námi. Ne, my jsme přece vyvolení židokřesťanští vládci země, a nějací vyznavači islámu nám nebudou vyslovovat žádné podobné myšlenky. Nemohou nám konkurovat, i když se tak fakticky děje.
Vůči těmto nižším lidským formám myšlení není potřeba zachovávat zákony. To je podstat obecného rasismu, cloumající většinou pravé přirozené pravice. Běda, když vyslovíš: dodržovat mezinárodní právo, dodržovat nezadatelná univerzální lidská práva. V tu chvíli jsi bolševik, neomarxista, prostě vyvrhel. Potom každé jednání z pozice síly je příznakem pravicovosti. Jakákoli smířlivost je bolševismus a neomarxismus. S takovou pozicí myšlení nelze vést diskuzi. Buďto uznáváš jediné právo síly nebo jsi objekt potravního řetězce podnikavého agresora.
Toto trvalé neuznávání zákonů, ale i logiky, která za nimi leží, pak vede k iracionální argumentaci. Příkladem je třeba současné srovnávání postoje k atentátu na protektora Heidricha a atentátu na Suleimaniho. Atentát na Heidricha byl z hlediska lidu okupované země samozřejmě zcela legitimní. Okupovaná země se bránila v zahraničním odboji. S Německem se vedla totální, ale regulérní válka. Přesto spojenci nezaložili vyhlazovací koncentrační tábory. Proč? Přeci by šlo o efektivní reciprocitu. Jenomže západ v té době při všech svých nectnostech měl jednu ctnost zásadní. Chtěl obnovu práva a lidskosti. Na tom pak vznikla současná OSN. V tomto smyslu se musí pokračovat. Kdyby íránského vraha zabila odbojová organizace nebo byl zabit v nějakém regulérním boji, tak bychom mohli zateskat. Takto se tato hloupá zabijácká smrt jeví jako zcela kontraproduktivní a zcela proti možnostem světového mínění, které je stále ještě v mezích mezinárodního práva.
A proč to nefunguje? V rámci studené války různé mocnosti porušovaly a trvale vetovaly různé vyjednané otázky či rozhodnutí. Je to prosté. Rada bezpečnosti, výbor velmocenské politiky absolutně nemá zájem nechat se svazovat právem. V poslední době právě i USA porušily mezinárodní právo, kdy intervenovaly bez souhlasu OSN, na vlastní pěst. Tímto postupem pochopitelně ztratily podporu značné části světového veřejného mínění. Místo úsilí o nápravu se nyní přilévá do ohně. Dlouhodobě se podkopává financování OSN i UNESCO, protože neslouží přímo právům a zájmům USA. Paralelou je skutečnost, že před druhou světovou válkou jisté velmoci také vystoupily z tehdejší Společnosti národů.
Současná živelná pravice je založena na dojmech. Zcela chybí dlouhodobé perspektivy. Nedokáže se odpovědět na smysl urputných pravicových požadavků. Co by bylo po porážce Íránu ze strany USA. Nová neúspěšná okupace zaměřená na výchovu obyvatelstva? Vyhlazení muslimů vůbec, tedy masové blízkovýchodní gulagy?
Nebo: Co se stane s ušetřenými rezervami ve státním rozpočtu? Pokud se to dnes chudým uzme, komu se to a za jakých podmínek dopřeje? Rozpustí se to nenápadně ve státním rozpočtu prostřednictvím triumfálního vítězícího snížení daní? Prostě i pravice má svá nedomyšlená dogmata a požadavky, které jsou zcela nereálné. Podle toho pak vypadá diskuze. Úspory, protože úspory. Zničit Írán, ostatně soudím, že Kartágo … (eufemistická záměna za Írán nebo Izrael, podle příslušnosti). Je to jen stejná blbost jako zničit Izrael, což neříká jen Írán, ale i spřátelený Saúd.
Je to nuda, šeď a šeď. Velká pravicová bezradnost, která zavedla i naši zemi na scestí, kdy ji velmi snadno ovládá jeden striktně pragmatický a neideologický posměváček. Takto bude vládnout velmi dlouho, protože na troskách nynějšího myšlení se pravice nenarovná.
Pravice se musí vrátit k uznání všech práv a v jejich rámci hledat a nabízet řešení. Na to ale nemá pravice asi žádnou chuť, protože se jí vpravdě nežije špatně. Tu a tam nějaký opruz, ale jinak si zde každý dělá, co chce, říká, co chce a lhostejnost vítězí.
A to raději vůbec nemluvím o pravých ekologických postojích, které zcela ignorují přírodní zákony. Taková kritika by se snad ani nedala dopsat. Kdybych nebyl rozený optimista, skoro bych sám tvrdil, že se nám tragédie nevyhne. To ale není a nemůže být problém dogmatické pravice. Ať si například s povodní nebo požáry poradí každý sám. Za svoje.
Nejde o spor, jde jen o boj, o moc, o sílu. Čím můžeme argumentovat? Kvičením a kňučením. Všimněte si, jak často tuto metaforu přirozená živelná pravice používá. Pro ně jsme všichni jen prasata a psi. A pokud se chcete náhodou chovat hrdě a slušně, pak jste Chamberlain a Dalladier. Ačkoliv žádnou separátní a diktátorskou mírovou smlouvou s Íránem rozhodně nemáváte. Čím argumentovat. Posměchem, pohrdáním? Marnost nad marnost. Zbývá jen vlastní důstojnost a donkichotská čest.
