Pokouším se tak trochu dohazovat českým firmám zakázky v Bruselu, většinou od evropských institucí. Naivně jsem si myslel, že Češi budou mít o nějaké tendry zájem… Protože vždyť by přece mohli prorazit, ukázat, jak jsou schopní a vydělat nějaké slušné peníze. Omyl.
Když s těmi „kapitány“ průmyslu mluvíte, zjistíte, že jim o nějaké soutěžení vůbec nejde. Až na pár vzácných výjimek (opravdu existují). O nějakých zakázkách v Bruselu obvykle vůbec nevědí. Když se dozvědí, docela je zaujmou. Líbí se jim ty cifry v eurech. Pak se ale ukáže, že do prostředí, ve kterém neumí chodit, se moc pouštět nehodlají.
Vůbec je nenapadne, že by třeba mohli zkusit připravit nějakou kvalitní nabídku… ne. Jediné, co je zajímá je, jestli „to“ není „podmáznutý“, případně – pokud ne – jak by se to dalo „podmáznout“. Rozuměj ovlivnit v jejich prospěch, nemusí jít jen o peníze, může to jít přes známosti.
Dokážou vám hodiny líčit, že nemá cenu se do něčeho pouštět, když to tam „má zmáknutý“ ten „starej estébák XY“… Nebo když lidé od exministra (obrany, vnitra, jedno čeho) tvrdí, že to má „obšlápnutý“ někdo z Německa…
Chtějí sedět ve svém zaprděném teploučku a dělat ty zakázky, na které stačí: zmanipulované, uplacené, jisté, domácí. Stejně jako za komunistů, normální výměnný obchod v předem stanovených mantinelech: náměstek poslal řediteli lednice, ředitel poslal předsedovi pomeranče a předseda zařídil favority a studium pro syna náměstka…
Žádná námaha, žádná práce. Revoluce…??? Ale kdeže, žádná revoluce.
Více o Belgii a EU na Bruselské spojce (byznys, zakázky, tendry v Bruselu)
