Meč Izmaelův - co nás učí dějiny a současnost

Je to právě 4 týdny, co vyšel krátký dokument kontroverzního politika Geerta Wilderse - Fitna. Ještě než byl vydán, byl politiky odsouzen. Když konečně vyšel, byl označen za zmanipulovaný, nic neřešící a nebezpečný. Byly obavy z nepokojů ze strany muslimů, jako tomu bylo v případě karikatur proroka Mohameda. Nic z toho se nestalo. Co tedy vlastně tento "Rozvrat" způsobil?

Předně, nikdo tento film nemůže prohlásit za lživý, protože je složen z jednotlivých autentických záběrů proložených zpěvem veršů z Koránu. Zobrazuje však jen tu negativní část. Možná je to tak správně, jelikož rozkryl to, čeho se západní sekulární civilizace může obávat. Možná právě proto i reakce z muslimského světa byly veškeré žádné. Fanatici si zřejmě pochvalně pomlaskali, že nevěřící pes zadarmo a masivně rozšířil dál myšlenky, na kterých stojí jejich život. Velká část muslimů ovšem zažila chvíle deziluze s následnou sebereflexí s otazníky, jestli je doopravdy jejich víra tak nenávistná k jinověrcům, když jim se mezi nimi dobře žije a mají s mnohými přátelské vztahy. Kdo však chce pochopit islám, musí se trošku zajímat i o starověkou historii Středního Východu. Proč si je Arabština a Hebrejština tolik foneticky podobná? Proč funguje taková nenávíst mezi Araby a Židy?

Nejsem biblický historik, ale rozhodně před nějakým rokem 2100 př.n.l. žil muž jménem Abram (kterému později Bůh dal jméno Abraham). Tomu bylo zaslíbeno dědičné požehnání a život v blahobytu pro jeho četné potomstvo, ačkoliv ještě jako 80ti letý kmet neměl žádné děti. Jeho manželka Sára z toho byla tak zoufalá, že mu podstrčila svoji služku, aby skrze ni zajistila to slíbené potomstvo. To však nebyl Boží záměr, přesto služka  Hagar porodila syna, který dostal jméno Izmael. Z hlediska zvykového práva se měl stát dědicem Abrahama, coby jeho prvorozený syn. Na skutečně požehnaného potomka si ale musel ještě chvíli počkat a víceméně jako důkaz Boží přizně Sára ve svých 90ti letech (když už byla dávno po přechodu) skutečně porodila stoletému Abrahamovi syna - Izáka. Toho, skrze kterého mělo dorazit požehnání od Boha pro budoucí velký a vyvolený národ.

Patovou situaci ohledně právního problému s určením prvorozenství vyřešila Sára. Velmi ženským způsobem, který v takových situacích postrádá byť jen špetku citu. Hagar i s Izmaelem vyhnala do pouště. Přestože zcela opuštěná a s dítětem, které se nemělo stát dědicem Abrahama, Bůh jí pomohl, aby cestu pouští přežila. Navíc dostal Izmael požehnání a slib života v blahobytu pro jeho potomky. (Zřejmě nikdo nepochybuje, že díky ropě jsou Arabové doopravdy bohatí a těžko si může někdo představit splnění slibu viditelnějším způsobem). Přesto všechno se Arabové od Židů v té době navždy vzdálili a pocit křivdy vůči Izmaelovi zřejmě časem přerostl v nenávist. Dějiny starověku dále nepopisují žádný vojenský střet mezi Židy a Araby. Zřejmě spolu tyto dva národy příliš nekomunikovaly a navíc měly příliš mnoho starostí s obranou sebe sama proti expandujícím říším, které se postupně v nadvládě v regionu střídaly (Egypt, Asýrie, Babylon, Médo-Persie, Řecko, Řím). Navíc měly Židé i dost starostí s jednotlivými kmeny, se kterými sdílely území původního Kanaánu.

Musím uznat, že v kostce shrnout dějiny, které mají vysvětlit mentalitu Arabů a jejich motivaci přijmout Islám za své náboženství, není tak stručné a vlastně se v tomto článku nedostanu k dalším pohledům, které mají ukázat Islám z méně tradiční strany. Slibuji, že budu pokračovat dalším dílem. Pro teď chci alespoň dokončit myšlenku o vztazích mezi Araby, jejich souvěrci a Židy.

Pominu pro teď způsob, jakým se Židé usadili ve svém historickém území. Toto téma chci rozepsat v druhém díle. Pravdou však je, že požehnání, které Židům tlumočil Mojžíš bylo vázáno na dodržování smlouvy, kterou Izrael jako národ s Bohem uzavřel. Její sloustavné nedodržování vyústilo nejprve ve varování v podobě rozvrácení severního Izraele Asyřany a později, v r. 587 př.n.l. pro změnu Judeje Babyloňany včetně zbourání hradeb Jeruzalému. Zkázu nad královstvím Židů dokonal Titus v r. 70 n.l., který židovský národ zcela zdecimoval. Během obléhání Jruzaléma zemřelo hlady nebo v boji okolo 1 milionu Židů. Po zničení Jeruzaléma byli ze své domoviny vyhnáni a jejich území osídlili Palestinci, Syřané a Arabi.

Umělý vznik státu Izrael v roce 1947 a znovuosídlení této pro Židy prokleté země nemohlo nic jiného, než způsobit novou vlnu nenávisti. Novodobé dějiny Izraele nejsou tedy ničím jiným než bojem mezi Židy a muslimskými národy v okolí. Bohužel, toto prostředí zafungovalo jako podhoubí pro vznik mnoha radikálních islámských skupin, které postupně ovlivnily směr Islámu tak, že jistá ne zrovna zanedbatelná část vystupuje způsobem, který výrazně připomíná staletí, kdy Arabi a později Turci násilím islamizovali a vyhlazovali poražené národy. Co lze tedy čekat v blízké budoucnosti?