Čínská kulturní revoluce v českém školství

Již ve své „proletářské revoluci“ se Mao Ce-tung opřel o vytváření nových elit a svůj boj namířil proti všem typům autorit, především pak proti inteligenci. Připravovaný návrh zákona o vysokých školách ministrem Dobešem (VV) představuje v nenásilné formě prakticky totéž.

Velmi zřídka se ve významných funkcích ministerstva školství objeví pedagog s praxí. To platí bohužel i pro samotné ministry. Důsledkem je pak bezmyšlenkovité zavádění řady opatření a inovací připomínající experimenty, které místo k užitku vedou spíše k poklesu úrovně českých škol. Ať se jedná o aplikaci striktně alternativního školství i pro zdravé děti, zrušení jednotných osnov a přijetí rámcového vzdělávacího programu (který jen leží ve skříních a učitelé pouze vyplňují formuláře), či udělování akreditace takovým soukromým vysokým školám, které dělají vysokému školství akorát ostudu.

Zlatý hřeb génia MŠMT a ministra Dobeše je však již zmíněný návrh zákona o vysokých školách, který představuje útok proti vzdělaným lidem a degradaci inteligence. Jednotlivé reformní kroky počítají se zavedením dvouletých studijních programů (namísto tříletého bakalářského), zavedení pouze jednoletého navazujícího magisterského studia pro odborníky z praxe, možnost získání malého doktorátu bez magisterského vzdělání (postačí absolvování bakalářského), či upuštění od požadavku maturitní zkoušky při přijímacím řízení na VŠ (postačí absolvování odborné školy bez maturity).

Otázkou je, k čemu má vlastně sloužit vzdělaná masa „polovzdělanců“?

Chtějí si Věci veřejné za titul vychovat novou generaci voličů, nebo se jedná o promyšlený krok, který má snížit úroveň vzdělanosti a posílit možnost manipulace s masou? Člověk je od přírody tvorem pohodlným a dá se říci i líným. Raději překážky obchází, než překonává, raději použije eskalátor, než by vyšel schody, raději bezpracně vystudovat, než se adekvátně učit. Není zapotřebí být sociologem k tomu, aby bylo zřejmé, jak vzdělanost upadá. Lidé ztrácí povědomí o kulturních hodnotách či historii a místo sběru informací je zde nový fenomén sociálních sítí a trend výplachu mozku slaboduchými televizními seriály.

Tímto radikálním snížením požadavků na vysokoškolské studium se však absolutně podkopává smysl a poslání vysokoškolského vzdělání. Sníží se nejen množství znalostí, ale především rozvoj schopností, aktivity sběru dat a logického úsudku, které by mělo studium na vysoké škole naučit.

Dalším „reformním“ krokem je nařízení, aby si docenty a profesory jmenovala každá škola zvlášť. To jde proti současnému trendu, kdy je třeba splnit mnohem přísnější podmínky. Součástí zákona je i zrušení Akreditační komise garantující kvalitu výuky a její nahrazení tzv. Agenturou pro kvalitu vysokého školství. Ta by udělovala akreditaci celé univerzitě a zajišťovala pouze dohled na výsledky škol. V praxi to však znamená, že právě dohled na kvalitu škol bude menší. V případě exponenciálního nárůstu zájmu o pochybné soukromé vysoké školy, jejichž absolventi jsou na nesrovnatelně nižší úrovni znalostí oproti absolventům státních škol, tak bude dozor minimální. Místo toho, aby se např. maturitním zkouškám vrátila společenská vážnost, zneváží se tímto i vysokoškolské tituly.

Všechny zmiňované návrhy vedou k rozštěpení generací inteligence a dá se říci vzájemnému rozeštvání elit.

Jedinou výhodou rozporů současné vlády je, že veškerou energii vynakládá pouze na záchranu své existence, nikoliv na prosazení svých reforem. V případě zmíněného zákona se navíc místo reformy chystá naprostá „deforma“ systému vzdělávání. A to za 90 milionů korun vyčleněných z evropských fondů.

Ing. Vladimír Hönig, Ph.D.

autor je vysokoškolský pedagog