Ženy, pivo, fotbal

Fakt, že ženy fotbalu rozumí asi jako koza petrželi, byl již několikrát empiricky dokázán americkými vědci. Teda aspoň doufám… Protože pokud ne, kamarádky mě ukamenují svými rtěnkami a pilníky.

Vždy jsem toužil šířit fotbalovou osvětu a vzdělávat jedince kopanou nepolíbené. Co na tom, že se povětšinou jednalo o ženy a že o to příliš nestály. Přesto, kde jsem mohl, tam jsem na počkání vykládal definici ofsajdu, popisoval barcelonskou tiki-taku, predikoval vývoj v boji o ruský titul nebo informoval o fotbalových přestupových spekulacích napříč evropskými soutěžemi.

Nepochyboval jsem, že díky mému nespornému pedagogickému umu padnou mnou vyřčená slova na úrodnou půdu. Jak se ale brzy ukázalo, ženy jsou i vůči elementárním fotbalovým znalostem zcela imunní.

Stalo se tedy nevyhnutelné – rezignoval jsem. Poslední hřebíček do rakve mého úsilí o „pofotbalištění“ něžnější části populace zasadila před nedávnem kamarádka.

Začala přitom tak nevinně. Skoro bych řekl až idylicky, když prohlásila, že bychom měli zajít na pivo. Poněvadž jsem slušně vychovaný chlapec, pozvání „na jedno“ ze zásady neodmítám.

Sejdeme se v 19:15, napsala mi kamarádka během odpoledne. Po přečtení její zprávy mi okamžitě hlavou probleskla ta nejčernočernější myšlenka ze všech (nebojte, nejednalo se o vítězství zelených ve volbách), protože bylo zřejmé, že i když je čtvrtek, hraje se Evropská liga a Sparta od sedmi přivítá milánský Inter, má drahá kamarádka tento důležitý fakt vůbec nevzala v potaz a jen by ráda zašla, jak se lidově říká, někam posedět.

To jsem samozřejmě nemohl připustit, a protože kromě příkladného vychování ovládám stejně úspěšně i řadu manipulativních technik, vmanévroval jsem nás krátce po setkání do nedalekého sportbaru.

Dorazili jsme právě včas. Venca Kadlec na obrazovce zrovna oslavoval druhý vstřelený gól, Míra Bosák nepochybně mluvil něco o „očích nahoře a otevřené hlavě“ a Sparta se rozjížděla k dosavadnímu nejlepšímu výkonu podzimu.

O čem jsme se s kamarádkou během zápasu bavili, to si už, abych byl upřímný, moc nepamatuji. Nepochybně ale náš rozhovor připomínal známou scénku z francouzské reklamy (mrkněte na ni tady), kdy zaměstnanec benzínky drží mobil mezi hlavou a ramenem, z reproduktoru se ozývá tlumený ženský hlas, na který opakovaně reaguje jen zúčastněným „ehmm“. S telefonem u ucha obsluhuje zákazníky, když v tom se ze záchodů vyřítí chlápek (zřejmě manžel ženy v telefonu), zaměstnanci benzínky poděkuje pohledem, převezme si mobil do své ruky a poté spustí svoje „ehmm.“ Zkrátka takový normální dialog mezi mužem a ženou...

Bylo každopádně fajn, že kamarádka zvládla fázi „chci se vypovídat“ už během fotbalu. Po jeho konci jsem se těšil na inteligentní a duchaplnou rozpravu nad pivem. Protože ale obsluha sportbaru televizi nevypnula ani dvacet minut poté, co Letnou opustil i poslední živáček, mohl zanedlouho Čapoun na celou hospodu ohlásit, že „kromě Sparty překvapila také Beerševa, která remizovala se Southamptonem 0:0.“

Přestože kamarádka fotbalu ani jakémukoliv jinému dění na obrazovce až dosud nevěnovala pozornost, slovo „Beerševa“ na ni zapůsobilo jak červený hadr na býka.

„Beerševa? Ti jsou odkud?“ zeptala se mě nesměle.

„No, z Izraele,“ odpověděl jsem pohotově a ležérně, abych zdůraznil, že je to přeci jasné. Větřil jsem začátek debaty o fotbale. Na tu ale samozřejmě nedošlo. Kamarádka se naopak řečnicky otázala, aby si vzápětí odpověděla: „I Židé hrají fotbal? Ježiš, to je super!“

Zůstal jsem sedět s pootevřenou pusou a čekal, co se bude dít. Myslela to vážně? Nebo mi zas chybí ten pověstný ženský smysl pro humor? Vždyť jsem ji před nedávnem líčil, jak Maccabi Tel-Aviv porazil v městském derby Hapoel 5:0. Na takový "nášup" se jen tak nezapomíná. Samozřejmě tedy, že Židé hrají fotbal.

Odpovědi na všechny nevyřčené otázky jsem dostal zakrátko. Kamarádka se začala potutelně usmívat a já pochopil, že si v hlavě přehrává obraz party opálených maníků s jarmulkou na hlavě a pejzy po skráních, jak pobíhají vyprahlou izraelskou krajinou, honí se za míčem a trenér jim při tom předčítá verše z tóry.

Tato představa (nebo bůhví na co myslela) mou kamarádku rozesmála natolik, že jsem okamžitě věděl, na čem jsem, a jak si vedu ve snaze ji fotbalově vzdělat.

Bylo to bolestivé přiznání – další nadšenou fanynku fotbalový svět díky mně ani tentokrát nezískal. Abych zachránil situaci a nedal najevo svou slabost z porážky, hodil jsem do placu aspoň jednu nekorektní poznámku: „Ano, i Židé hrají fotbal, jen odmítají nosit čísla na dresech a všechny německé trenéry. Prý nějaká pověrčivost…“

Konec.

A teď jdu hledat ten článek o výzkumu o ženách a fotbalu. Protože mám fotografickou paměť, přesně si pamatuji, že článek s titulkem „Gentlemani, nevoďte své dámy na fotbal“ byl vlevo dole v časopise Mladý svět.