Bruntalané jsou drsné lidé. To je všeobecně známá věc. Není ale divu. Život na Bruntálsku totiž není žádný med. Ba naopak…
Každý, kdo při pohledu do svého rodného listu nalezne v kolonce místo narození jakékoli město z bruntálského okresu, může o sobě s hrdostí prohlásit, že se narodil v prdeli. Ne, Bruntálsko si už nesnaží hrát ani na venkov či aspoň vidlákov.
Cesta ven? Útěk! Typickou radu, kterou dostávají děti z Bruntálska při odchodu na SŠ či VŠ od svých rodičů zní nekompromisně: „Uteč! Už se nevracej! Neudělej stejnou chybu jako my. Tady tě nic nečeká.“
A tak utíkáme… A pro jistotu se neohlížíme zpět. Vzpomínky na prostředí, v němž jsme vyrostli, vytěsňujeme, zůstávají jen ty na rodinu, která zůstává. Při každém návratu zjišťujeme, že ač svět plyne stále dál a dál, na Bruntálsku se nic nemění. Hospody otevírají brzo, nezaměstnaní štamgasti se scházejí už v době snídaní a autobusy jezdí ráno, po škole a večer.
Typická slezská pasivita nabírá na Bruntálsku zcela nových rozměrů. Lidé rezignovali – nemračí se, stěžují si, jen když mají opravdu důvod. Jsou v háji. Ví to o sobě. Stejně jako ví, že jim nikdo nepomůže, protože pánbůh je vysoko a Praha daleko, přesně podle známé písně Jarka Nohavici.
Své období slávy a vrcholu si Bruntálsko už prožilo. Z odsunu Němců po válce se ještě dokázalo otřepat, z pádu totality v roce 1989 se ale vzpamatovává dodnes. Raději se proto místních nedotazujte, co si myslí o Havlovi a celém tom ansámblu okolo něj. Nepochybně dostanete odpovědi, které by pražská kavárna mohla označit za fašistické. Starší generace dodnes vzpomínají na tu dobu, kdy to stálo aspoň za hovno, jak ji s oblibou titulují, se sentimentem.
Bruntálsko dnes nemá kromě levné pracovní síly co nabídnout. Přesto tento zapomenutý region neláká ani majitele montoven. Nezaměstnanost bují. Klesne-li náhodou pod přijatelnou mez (15 %), je vždy správný čas pro vydání oslavného článku ve stylu „Bruntál už nemá nejvyšší nezaměstnanost v ČR!“
Podobně jako řada další oblastí bývalých Sudet, také obyvatelstvo Bruntálska bylo po roce 1945 sesbíráno ze všech koutů Československa a Evropy. A tak ani po sedmdesáti letech nemá svou vlastní kulturu, tradice nebo nářečí. I ten přízvuk pouze ukradlo Ostravákům.
Láhev vína se začíná povážlivě vyprazdňovat. Budu už raději končit…
A co jsem to chtěl vlastně říct? Bruntálsko je se všemi svými nedostatky, chybami a netypickým svérázem dost možná nejhorším místem pro život v republice. Nehodlám se vracet, to už jsem rodičům slíbil, ale zapomenout také nemohu. Vlastně ne, zapomenout není to správné slovo. Já nechci!
