Přežil jsem dva týdny pedagogické praxe na základní škole! Bez újmy. A co víc, začínám sám sebe podezřívat, že mě to snad i bavilo…
Učitelství nikdy nebylo mým vysněným povoláním, k němuž bych už od mládí inklinoval. Protože ale rád ostatní poučuji a vedu, k tomu všemu mám ještě potřebu neustále všem něco popisovat a vysvětlovat (kvůli chatrné paměti ideálně několikrát pořád dokola…), ukázalo se, že stát se učitelem nemusí být zase tak špatný nápad.
A abych si udělal jakouž takouž představu, co mě za pár let s diplomem v kapse čeká, absolvoval jsem před pár dny hned dvě praxe na ZŠ.
Za celou dobu jsem neodučil jedinou hodinu. Lépe řečeno, učit jsem ani nemohl. Mými úkoly pro dopoledne byly hospitace v hodinách občanské výchovy a seznamování se s fungováním školy z pohledu učitele. Odpoledne jsem pak plynule přešel do školní družiny a pomáhal vychovatelce se zvládnutím toho věčně se pohybujícího a řvoucího chaosu, mnohdy zjemněle označovaného za „druháčky“. První hodiny, strávené ve společnosti těchto „andílků“, jsem odnesl totálním vyčerpáním a pískáním v uších. Jak na smilování jsem čekal na někoho, kdo mi prožene kulku hlavou. Nikdo takový se ale nenašel a já musel do školy i druhý den.
S postupem času jsem si začal na vše tak nějak zvykat. Že žáci řadu učitelů přivedou do blázince, je sice pravda, ovšem na druhou stranu, umí i pobavit.
Například až do předminulého týdne jsem si myslel, že dadaismus je už dávno mrtvý. Během své praxe jsem se ale brzy přesvědčil, že tomu tam rozhodně není. Obzvláště talentovaným byl v tomto směru Karel (pracovní název) ze sedmičky. Byť se ke slovu dostával spíše sporadicky, jeho odpovědi vždy zaváněly tou nejtvrdší anarchií.
Například na otázku, jakou zná ještě sociální skupinu, když už na tabuli byla napsána rodina a parta kamarádů, po krátkém přemýšlení vyhrknul: Jídlo!
Jindy se zase svěřoval o své dovolené v Praze. Měl-li odpovědět, co zajímavého v ní navštívil nebo viděl, zakřičel: Tunis!
Vyučování v 7. A bylo všeobecně takové… jak to jen říct… no řekněme, že takové mimo realitu. Žáci hýřili aktivitou a odpovídali na všechny položené otázky. Zkrátka splněný sen snad každého učitele. Jen je možná trochu škoda, že odpovědi mnohdy neměly nic společného s otázkou. Styl výše zmiňovaného Karla v kolektivu 7. A opravdu hluboce zakořenil.
Se sedmičkou si příliš nezadali ani deváťáci z béčka. Také oni měli chuť spolupracovat. V pátek poslední vyučovací hodinu přicházeli kupodivu plni energie, která prostě musela ven. Diskuze proto v obou hodinách, v nichž jsem byl přítomen, jela na plné obrátky. Nesmělost šla stranou. Ke slovu se dostali všichni. Bohužel.
Já se tak kupříkladu dozvěděl, že státní občanství lze získat nejen nelegálně, ale také sexem se starostou. A víte, že pořádek ve státě pomáhají udržovat hejtmani, prezident a sociální dávky? Na otázku, jakou mají žáci státní příslušnost, dostala vyučující pro změnu odpovědi jako "student" nebo "třešňovou". Taky nesmím zapomenout, že jedním ze společných prvků národa je pohlaví a rasista je člověk, co nemá rád sám sebe.
Součástí každé vyučovací hodiny občanské výchovy byly krátké aktuality z ČR i světa. Ty si připravili samotní žáci. Byť byli vždy upozorněni, že zprávy, spadající do černé kroniky, nejsou nejvhodnější, vyslechl jsem si o týden později několik vět o znásilňování mladistvých v dětském domově na Slovensku, udušení společnice jejím nespokojeným klientem nebo o stopařovi, jenž nasedl do auta k ženě, která se následně společně s ním pokusila o sebevraždu...
Z vlastní iniciativy jsem zavítal také do dvou hodin českého jazyka. Nejprve jsem zjistil, že zvládnu napsat bez chyb „opravdu těžký“ (hodnocení samotných žáků) vstupní diktát pro sedmáky, a pak jsem se přesunul do hodiny literatury. Probírání bible a čtení několika ukázek z biblických příběhů neslibovalo zrovna záživnou podívanou, přesto ani tady mě žáci nezklamali. Zlotřilého Kaina dokázali hned dvakrát přečíst s pěkným anglickým přízvukem jako „Kejna“ a bibli dle názorů některých upravovali do čtenější podoby zásadně jeptišky.
Číst žáci 8. B skutečně uměli, ne že ne. Problém některým jedincům dělal akorát systém „čtěte za sebou každý jeden odstavec.“ Když přišel na řadu Láďa (opět pouze pracovní název), jenž byl asi čtvrtý v pořadí, bezmocně se podíval na učitelku a slabým hlasem se otázal: „Mám číst?“ Ještě než mu stihla vyučující odpovědět, zazněl z předních lavic bryskní povel bystřejšího spolužáka: „Ne! Zatančit, vole.“ Já, dospělý puberťák, měl okamžitě úsměv na rtech, zkušená učitelka ale přispěchala s výchovnou lekcí o nepoužívání vulgárních slov ve výuce a nepochybně na žáky svým rázným projevem zapůsobila.
Také do vyučování oblíbených „druháčků“ jsem se šel podívat. Čekal jsem, že budou svou milou učitelku systematicky likvidovat jako mě v družině, ovšem místo toho jen seděli po celou dobu spořádaně v lavicích, poslušně se hlásili a respektovali snad všechny příkazy, co dostali. V tom mi to došlo! Svým chováním ve školní družině mě chtěli ti malí pazgřivci jen zastrašit a odradit od učitelské dráhy, ale já se nedám. Naopak. Já se vrátím!
