Jednou to muselo přijít. Přesto i mou mysl zahalily v den D oblaka obav a nejistoty. Jaké to bude? Nezklamu? Užiji si to? Teď už to vím. Neuvěřitelné se stalo skutkem.
Pokud po přečtení nadpisu a perexu očekáváte neohrabaný milostný příběh zakončený trochou letmé erotiky a poetickým vykreslením splynutí dvou těl, nic takového zde nenajdete. Stejně tak zapomeňte i na nějakou prasárnu ve stylu „sundal si kalhoty a vrazil ho do ní“ jak od Bukowského.
A víte proč? Protože celý tento článek bude o vaření. O mém vaření. Ano, milé dámy a ctění pánové, JÁ vařil!
Vydržte! Ještě neklikejte na tlačítko zpět. Zase tak nudné to nebude. Snad.
Udělejte mi radost, prosím, a pojďte si tento významný (skoro bych řekl až zlomový) okamžik mého života připomenout společně se mnou.
Přestože to jsou už více než tři roky, co jsem opustil domov, přestěhoval se na druhý konec republiky a zahájil tak náročný proces osamostatnění se, výhod mama hotelu jsem jako správný moderní muž, přisátý na mámin prs až do pozdní dospělosti, využívat nepřestal. Přeci jen s pračkou a žehličkou si ani dnes příliš netykám, byť plně uznávám jejich právo na existenci, a nebýt domácí potravinové pomoci a téměř bezchybného systému „masaryčkovských“ menz, zřejmě bych co nevidět v tom našem nelítostném světě pošel hlady.
Vaření se proto pro mě stalo jakýmsi symbolem dospělosti. Nesmělé začátky v podobě „vaření“ čínských polévek a jiných těstovin, ohřívání párků či dokonce ukuchtění vaječiny jsem zvládl již dávno. Klíčový krok, ten příslovečný krok do neznáma, jsem ale dlouho oddaloval. Opravdu zvládnu smíchat pět šest věcí dohromady tak, abych z nich vytvořil cosi, co bych mohl označit za jídlo?
Má bojácnost mi dovolila odpověď na tuto otázku dlouho odkládat. Pak ale mí spolubydlící zaveleli: „Každý týden budeme mít společnou večeři. A každý týden bude vařit někdo jiný.“
V tu chvíli jsem se orosil potem. Bylo zřejmé, že vajíčka natvrdo ani tousty hladové krky našeho „penthausu“ neuspokojí. Okamžitě jsem začal sjíždět všemožné recepty na mimibazaru a hledal něco, co zvládne také kuchařský diletant, který nejednou přichytil i těstoviny. Toto byl výsledek mého hledání:
1. Recept nazvaný Zelenina co dům dál s mudlemi. Co jsou, do háje, mudle?
2. Zapečené párky. I lidské zvratky vypadají vizuálně lákavěji…
3. "Miláčkova mňamka“. Bože, už jenom kvůli tomu názvu ne.
Mimibazar tedy nepomohl. Zachránit mě mohl jen jediný člověk. A to ten nejpovolanější.
„Ahoj mami, mám takový problém… Kuřecí na kari? Myslíš, že to zvládnu?... Jéé, ty jsi tak hodná, že mi věříš… Co je to sójová omáčka a kde ji seženu?... Víš co, já se raději zeptám přímo v obchodě… Orestovat maso? Jéžiš, mluv na mě prosím česky… Aha, takže v podstatě jen lehce osmažit… Super, takže to pak jen všechno smíchám dohromady… Jo, to by šlo. Měj se a pozdravuj doma.“
Dal jsem se do vaření. Poprvé v životě jsem držel v ruce sójovou omáčku a smetanu ke šlehání. K tomu jsem ještě přidal kousky kuřecího masa, pepř, sůl a kari a všechno smíchal dohromady. Fungovalo to. Pestrobarevná směs na pánvi začínala připomínat jídlo.
Představoval jsem si, jak vedle mě stojí Zdeněk Pohlreich a jak mi udílí cenné rady: „Do psí prdele, flákni tam ještě trochu kari, chvíli to povař a třeba se to bude dát žrát.“
Dal jsem na radu imaginárního Zdeňka a svůj kulinářský počin po dochucení ochutnal znovu. Zdálo se, že mnou prvně v životě uvařené jídlo chutná a vypadá jako… no, jako jídlo! Pravda, jen té omáčky jsem mohl udělat více. Ale co, to omluvím svou nezkušeností.
Mou snahu by jistě ocenil i Zdeněk: „Na to, že jsi vyučenej kovboj nebo co, a sereš se do věcí, po kterých je ti, ty vole, hovno, budiž. Dej jim k tomu gastro gel a živočišný uhlí a budou, ty vole, spokojení.“
A opravdu, po mém jídle, mohu-li to tak nazvat, se jen zaprášilo. Byť to bylo spíše hladem mých spolubydlících, než jeho kvalitou, na to, opět si pomohu slovníkem holohlavého kuchařského boha, sere pes.
Každopádně jisté je, že můj život už po tomto významném milníku nikdy nebude jako dřív. Konečně jsem totiž dospěl. Ve svých 24 letech. Vůbec nevím, co bych měl teď jako dospělý muž dělat. Zasadit strom? Postavit dům? Zplodit syna? Samé otázky.
Odpověď mi může dát jediná osoba. Kde mám zase ten mobil? Aha, tady je.
„Ahoj mami, mám takový problém…“
