České dráhy jsou platonickou láskou mých studentských let. Milovanou i nenáviděnou, hrající si se mnou jak kočka s myší. Láskou, které jsem věnoval denně bezmála dvě hodiny, téměř dva celé dny měsíčně, necelé tři týdny ročně...
Že náš vztah nebude bez mráčků, mi bylo jasné hned na začátku. Cestu k sobě jsme si hledali drahnou chvíli. Nejprve vítězil ostych, vzájemný nezájem a drahoty na obou stranách. I přes počáteční komplikace nám ale naše vzájemné pletky nakonec vydržely dlouhých šest let!
Za tu dobu jsme společně urazili desetitisíce kilometrů. Cestovali jsme v zimě, v létě, ve dne, v noci, za deště i za hustého sněžení.
Navzdory domluvám ovšem končívaly naše schůzky často dříve, než vůbec začaly.
Ne, chyba nebyla na mé straně! Za tím si stojím. Vždyť co může prokázat mou nehynoucí oddanost více než skutečnost, že jsem každé ráno stál v předem smluvený čas na nádraží, toužebně hleděl do dáli a pevně věřil ve šťastné shledání. Strohé omluvy ve stylu „dnes to kvůli poruše nestíhám“ nebo „budu mít asi deset minut zpoždění“ vždy přicházely s až nepochopitelným otálením.
Zvykl jsem si. Přizpůsobil se. Snažil se. Tak moc jsem chtěl, aby náš vztah fungoval. Toleroval jsem všemožné nedostatky od neatraktivního vzhledu přes nevábivou vůni až po hlučné a nesympatické přátelé.
Už od dob Cosmopolitanu je nicméně známo, že snažit se musí obě strany, jinak je vztah odsouzený ke svému zániku. Ani v našem případě tomu nebylo jinak. Když se vyskytla první vážnější příležitost pro úlet, neváhal jsem a šel do toho.
Ale buďte bez obav, také tento příběh má šťastný konec. Já a České dráhy jsme zůstali přáteli. Odděleně je nám lépe. Snad se máme raději víc než dříve.
Navíc, jak známo, ani ČD nestrádají. Z doslechu mám, že vábení koženkových sedaček a neodtékajících toalet podléhají stále noví a noví nešťastníci. Tak snad jim to společně vydrží o fous déle než nám.
