Ranní běhání s Českými dráhami

České dráhy jsou pro mě svým způsobem srdeční záležitostí. O tom jsem už psal. Těch zážitků, co společně máme… A abych nezapomněl – jsou i němými svědky mých nesmělých sportovních počátků.

Za ta léta, co brázdí koleje naší krásné země, se ČD staly snad vším. Symbolem dochvilnosti a spolehlivosti však nikdy. Tak nějak jsem se s tím dokázal smířit. Ostatně mi ani nic jiného nezbývalo.

Pak to ovšem přišlo jako blesk z čistého nebe!

Nebudu dlouze napínat – ČD šly do sebe a začaly respektovat jimi vytvořené jízdní řády. Šok, který mi svou nečekanou proměnou způsobily, jsem rozdýchával hodně dlouho. Ve svém životě jsem měl totiž jen tři jistoty. Tou první bylo, že fotbal se hraje 90 minut a vždycky vyhrají Němci. Dále jsem nikdy nezapochyboval o tom, že nejhorší kuchyní na světě je ta polská, a pak tu byly ještě samozřejmě ČD se svými odjezdy přesnými jak moje současné noční návraty z hospody.

Co si budeme povídat, vezmete-li dospívajícímu člověku jeho životní jistotu, je to horší, než ukrást malému dítěti lízátko a pak jej provokativně slízat přímo před ním.

Nicméně zpátky k věci. S ČD jsem cestoval denně. Vytvořil jsem si k naprosté dokonalosti dovedený ranní řád. Věděl jsem, kdy přesně vstát, kdy si umýt zuby i kdy si zavázat tkaničky a vyrazit na cestu. Celý tento pečlivě sestavený harmonogram však přestal zničehonic platit. Mnoholetá práce byla ta tam.

S nastalou změnou jsme se já ani můj otec (taktéž oddaný „milovník“ cestování vlakem) nechtěli, a hlavně ani nemohli smířit. Nadále jsme, stejně jako za starých dobrých časů, vycházeli z domova minutu před oficiálním příjezdem vlaku. Den co den jsme věřili, že se vše vrátí do původních kolejí. Naše naděje byla však bláhová.

Do stanice se blížící rychlík zpravidla troubil již po pár metrech naší pomalé chůze. Situace byla kritická, věděli jsem to, přesto jsme se vždy stihli vzájemně uklidnit a ujistit, že vše máme pod kontrolou, a následně pokračovali v nastoleném tempu.

O to nepříjemnější jsme vzápětí prožívali vystřízlivění. Když výstražné zařízení u přejezdu nedaleko nádraží začalo zvonit, znamenalo to jediné: 200 metrů cesty a jen pár desítek sekund na její zdolání.

Ztuhlé nohy a ospalá mysl se aktivovaly do stavu nejvyšší pohotovosti a my pelášili, seč nám síly stačily. Po cestě jsme pobrali s sebou další udýchané nešťastníky a vytvořili pořádný houf nedobrovolných běžců. V závěru našeho běhu jsme přepnuli na nejvyšší otáčky, vyždímali ze sebe poslední zbytky sil a proskočili dveřmi vagónu.

Nebylo to snadné, přesto nade mnou ČD nikdy nevyhrály! No jen si to představte, tři měsíce dennodenních vítězství... Pak jsem se ale vcelku nečekaně vzdal a kapituloval. Láska k běhání mi každopádně vydržela. Jen ji praktikuji v příjemnějších časech a příjemnějším oděvu.

No nic, asi bych Vám měl, drahé České dráhy, poděkovat.

PS: Poláci, za tu kuchyň se Vám omlouvám. Už jsem stihl navštívit i Francii…