Známá pravda praví: chcete-li vypadat trochu k světu, musíte tomu něco obětovat. Někdy je to ale prostě složitější. Zvláště když jste obklopeni Brnem...
Dá se říct, že už od dob svých středoškolských studií se pohybuji v kolektivech s převahou dívek/žen. Nestěžuji si. Proč taky, že jo… Bylo by to ostatně zbytečné. Vždyť mám být učitel, takže ani v následujících letech se u mě v tomto ohledu pravděpodobně mnoho nezmění.
Je nicméně zřejmé, že se všechny ty pobyty ve všemožných vesměs ženských společenstvích na mě začínají místy podepisovat.
Nemám tím na mysli, že by snad moje bujným „svetrem“ porostlé nulky začaly z nedostatku testosteronu v okolí zničehonic růst. Nebo že bych začínal namísto svého hlubokého hlasu ječet jak nějaká afektovaná patnáctka.
Když to shrnu, po fyzické stránce naštěstí nedochází k žádné proměně (pro rýpaly: tak štíhlé a sexy dlouhé nohy, co mi závidí nejedna podsaditější dívčina, mám už od narození!).
Jedna výrazná změna tu ale přeci jen je: mohutné rozšíření mého všeobecného přehledu. Tak například najednou vím, co to znamená ombré, dokáži poznat kabelku O bag, znám všechny hlavní představitele Upířích deníků, a dokonce, po četných opravách a napomenutích, začínám rozeznávat ten jemný rozdíl mezi oranžovou a meruňkovou barvou.
A vlastně počkat… ještě něco. Všudypřítomný ženský vliv zapříčinil, že mi s postupem času začalo čím dál více záležet na mém sestřihu. Když vaše hustota vlasů připomíná spíše Šumavu po větrné kalamitě než neprostupný deštný prales, není se zase tak moc čemu divit.
Touto menší oklikou se konečně dostáváme k jádru pudla mého dnešního příspěvku.
Víte, mám problém.
Ne, nejsem alkoholik! Jak vás to proboha mohlo napadnout? Bože…
Dnes si chci jen stěžovat a brečet. No jo, emoční výlevy, další věc, co jsem pochytil mezi ženskýma... Ale já mám samozřejmě pádný důvod. Ostatně jak jinak.
Již tři léta se v Brně snažím nalézt kadeřnici. Abych byl přesný - hledám kadeřnici, která ovládá základy metrické soustavy. Dosud si při plnění tohoto nelehkého úkolu počínám bez valnějšího úspěchu.
V kadeřnickém křesle si občas připadám jako Kainarův malý chlapeček: bezmocný, chycen a obelstěn. Počáteční přání „vrch zkrátit o dva centimetry, vzadu a na bocích postupně vystříhat strojkem a ofinu zkrátit přibližně stejně jako vrch“ se pokaždé prozatím přetavilo v jakousi kadeřničinu anarchii, která s mou vidinou ideálního sestřihu měla jen pramálo společného.
Zpočátku jsem se snažil kadeřnice během tvorby jejich uměleckého díla na mé hlavě průběžně usměrňovat, ale dosáhl jsem jen dílčích úspěchů a rezignoval.
Jak jsem se však před nedávnem přesvědčil, ony ty dílčí úspěchy přeci jen nebyly úplně k zahození. Poslední stříhání se totiž vymklo jakékoliv kontrole úplně.
Sice jsem nezjistil, zdali sličná kadeřnice k celému aktu stříhání přistoupila jen poněkud punkově (čtěte: seru na přání zákazníka, střih sem, střih tam, tady to vezmu strojkem a táhněte do háje) nebo je z té kategorie žen, které jejich drahé polovičky přesvědčily o tom, že tooooooooooooooohle je 20 centimetrů, tak teď mají svá měřítka trochu rozladěná.
Ať tak či onak, já měl po jejím zásahu na hlavě účes, jenž se nápadně podobal špatně zastřiženému tenisáku. Ze dvou cenťáků bylo aspoň pět, má vydržovaná ofina se válela kdesi po zemi a vše, co mělo být strojkem postupně vystříháno, bylo rovnoměrně zkráceno na 6 milimetrů (prý).
Prostě standardně všechno „trochu“ jinak, než jsem si představoval. Tak aspoň že slečna kadeřnice byla fakt nebývale pohledná…
Byl bych rád, kdybych zde mohl svůj neveselý příběh ukončit. Jenže jeho pokračování na sebe bohužel nenechalo dlouho čekat. Všiml jsem si totiž, že jsem po stranách jakožto tenisák takový nějaký šišatý. Po příjezdu domů jsem proto sáhl po strojku a rozhodl se nezdařené dílo na mé hlavě „vystajlovat“ do přijatelnější podoby.
Jak lze tušit, můj neodborný zásah přinesl další pohromu. Na strojku jsem si nastavil délku 6 milimetrů a pustil se do zastřižení odstávajících vlasů na bocích hlavy. Když už se zdálo být hotovo, vzal jsem si zrcátko, abych zkontroloval výsledek svého snažení.
Vyděsil jsem se. Nad oběma ušima mi prosvítala pokožka a ostříhaná místa pokrývaly vlasy viditelně kratší oproti zbytku hlavy. Zkrátka úplně jsem zapomněl, že když kadeřnice mluvila o 6 milimetrech, myslila tím 6 milimetrů svých, těch neurčitých brněnských…
V ten moment mě až překvapilo, jak bohatá je má slovní zásoba, co se vulgárních výrazů týká. Naštěstí jsem zachoval chladnou hlavu a jal se nastalý problém řešit. Vyhledal jsem sestru, slušně poprosil, vyslechl si asi dvouminutový nezadržitelný smích, zavřel oči a vrazil jí strojek do ruky se slovy „zachraň mě, zítra musím mezi lidi.“
Sestra to zvládla. A dokonce ani za svou práci nechtěla 250 Kč.
Jaké z mého příběhu plyne ponaučení? Vždycky jsem si myslel, že největší problém je najít pořádného zubaře a lékaře. Teď už vím, že o kadeřnici to platí dvojnásob.
