Připravuji se na zkoušku z literatury pro mládež, pročítám si stohy dětských knížek a mám hravou náladu. Navíc se neochvějně blíží konec roku. Zkrátka cítím, že konečně dozrál ten správný čas na vyprávění příběhu o zvířátkách!
Aby bylo jasno hned pro začátek – zvířata mám rád. Jak ty na talíři, tak i ty (ne)chlupaté domácí. A je to na mně na první pohled znát. Jak jinak si totiž vysvětlit fakt, když vás nová spolubydlící už po pár dnech vašeho společného soužití požádá, abyste jí přes víkend pohlídali jejího milovaného šneka Alfreda, kterého si přivezla s sebou.
Po vyřčení "hlídací" prosby jsem se zprvu polekal, nebudu machrovat. Vybavila se mi totiž každoroční scéna z léta, kdy rodiče odjíždějí na dovolenou, doma nechávají jen mě a psa a těsně před odjezdem se obracejí, ignorujíce mě, na našeho tříkilového jorkšírského smetáka: „Postarej se o dům, dej bacha, ať se Tomovi nic nestane, a kdyby náhodou něco, doběhni k sousedovi, ať nám zavolá.“
Dobře, beru, že zodpovědnost není moje úplně nejsilnější stránka. Vítám proto každou příležitost, jak si napravit svou pošramocenou reputaci. A přeci jen uhlídat šneka, který většinu svého života prospí přilepený na akvárku, by neměl být zase takový problém…
Navíc jsem dostal jasné a stručné pokyny: „Tvým jediným úkolem bude mu každý den vhodit list salátu a kousek okurky. Nic víc. Nezapomeneš na to?“
Odpověděl jsem něco ve stylu „nejsu blbý, zvládnu se postarat o jednoho šneka“ a napsal jsem si do poznámek „v sobotu a neděli nakrm slizouna, vole“.
Nevím, jak se to mohlo stát, ale Alfred v sobotu najíst nedostal…
Rozhodl jsem se proto, že mu v neděli své selhání vynahradím. Dlouze jsem přemýšlel nad formou omluvy. Venkovní procházka? Je pod nulou, to asi není nejlepší nápad. Pizza Hawai jen a jen pro něj? Blbost, vždyť Alfred žere furt akorát salát a okurky.
Byl jsem v úzkých. A v takových chvílích chodím vždy na jídlo. Už to tak mám, že až s plným žaludkem přichází na svět geniální myšlenky, jimiž obšťastňuji svět okolo sebe, a nejinak tomu bylo i tentokrát.
Po cestě z oběda, při nepřítomném civění na projíždějící auta, to konečně přišlo – šnekovi uspořádáme společně s mým dalším spolubydlícím Petrem zážitkový den, ať si taky užije trochu legrace.
Myslím, že omluva se vydařila. Však posuďte sami!
Jsem přesvědčený, že si Alfred den s námi užil do sytosti. Alespoň tak vypadal. Jen mě mrzí, že se od té doby začal chovat poněkud nestandardně – pokaždé, když mě zahlédne, schová se do své ulity a několik dnů nevystrčí růžky ven...
