Nemám to snadné. Od doby, co jsem opustil rodnou hroudu a vydal se do světa, jsem nálepkován častěji než pohledná modrooká blondýna za volantem luxusního auta. A situace se stále horší.
Vždy jsem se považoval za nudného patrona. Když jsem byl vyzýván, abych popsal svůj nejpozoruhodnější zážitek dne, většinou jsem vykládal maximálně tak o zapadlé tužce za postelí a jejím následném dvouminutové hledání.
Pak jsem ale přesídlil do Brna, přímo do srdce Moravy, a všechno se změnilo. Lidé jsou tu nezajímaví a nudní stejně jako já, takže když se zadaří, mám šanci zaujmout jejich pozornost. Zatím se mi to vede spíše nedobrovolně, a proto se nálepky, jak jim říkám, hrnou jedna za druhou.
Už jsem byl kvůli svému přízvuku a zkracování dlouhých samohlásek označen za Ostravaka. Když mým přátelům – fanouškům seriálu Comeback došlo, že pocházím z Bruntálska, přibyla k tomu ještě nálepka Bruntaláka. Tím však ani zdaleka nekončíme. Pro svůj konstantně „nasraný“ výraz ve tváři mám zakázáno pracovat s lidmi, protože vypadám jako vrah koťátek, a taky bych jakožto cynické a sarkastické hovado mohl říct něco nevhodného. S pochopením se nesetkaly ani moje ranní zkulturňující třicetiminutové zábory koupelny – jsem strašná cimprlína. V práci ze mě zase udělali pro mé nadšené představování v telefonu moderátora výherní soutěže. A tak dále, a tak dále…
S většinou nálepek nemám problém. Díky nim jsem se totiž naučil mluvit po ostravsku natolik, že by mi záviděl i ostřílený havíř z dolu Lazy. Dříve smrtící rýmu jsem jako správný drsný Bruntalák přeřadil z nemocí do změkčilostí. Zvládám už taky naštvaný výraz a la Mike Tyson, jemuž zrovna došel kokain a dealer je nedostupný. Zkrátka podporují můj osobní všestranný rozvoj.
Poslední označení, které jsem si vysloužil, je ale odlišné. Zcela odlišné. Přišel jsem k němu také značně neobvyklou cestou.
Sedím si tak v hospodě (už zase), usrkávám tu napodobeninu piva, co v Brně vaří, když tu se ke mně otočí trojice mladíků, omluví se, že vyrušují, ale že mi to musí říct. Prý se shodli, že vypadám úplně jako herec Christoph Waltz zamlada (ano, to je ten, co hrál v Hanebných panchartech i Nespoutaném Djangovi).
Nevěřil jsem vlastním uším. Něco tak krásného mi už dávno nikdo neřekl! Prohlášení těch mládenců (bože, teď si uvědomuji, že do hospody už chodí výrazně mladší lidé než já…) se vyrovná nanejvýš nedávné rezignované kamarádčino zhodnocení situace, že jsem lempl a idiot a že tu společnou seminárku raději celou napíše sama.
Být mladým Christophem Waltzem je ale samozřejmě velkým závazkem. Zvlášť pro někoho, kdo se většinou snaží svým nálepkám dostát. To herectví už se nějak zmákne, ale němčina? Scheiße!
Každopádně pro mě a Christopha jsem už v hrubých obrysech napsal část scénáře nového filmu. Jmenovat se to bude Táborová romance a režie se ujme Quentin Tarantino. Christoph si po Hansu Landovi z Hanebných panchartů znovu zahraje nacistickou bestii, já si střihnu malou roli rozpolceného mladíka.
Vypadat to bude nějak takto:
Osvětim, leden 1944. Sněží a fouká silný studený vítr. Do tábora Birkenau zrovna přijíždí transport židů z Lodžského ghetta. Členové SS násilím vyhazují židy z vagonů. SS-Sturmbannführer Werner Baumann (to bude Christoph), zapšklý upravený elegán s bavorským přízvukem, provádí selekci. V tom dlouhým pohledem spočine na vystrašené dívce s lesklýma temnýma očima.
Střih.
SS-Sturmbannführer Baumann otřesen vchází do své pracovny. Svléká si dlouhý tmavý kabát. Usedá za dubový stůl, zapaluje si dýmku a poté se přehrabuje v osobních věcech. Po chvilce hledání nachází fotku dívky, jež nápadně připomíná dívku vystoupivší z vlaku, a dlouho se na ní zahledí.
Střih. Flashback.
Mnichov, květen 1920. Krásný prosluněný májový den. V záběru se objevuji já, mladý Werner Baumann, vysokoškolský student klasické řecké filozofie, nesoucí si v ruce Platónovu Ústavu při cestě z univerzity domů. Po chvilce mě dostihne dívka z fotografie. Oslovuji ji Inge. Vedeme dialog o dějinnosti protknutý Hegelovou dialektikou. Roztržitě se kouše do rtu. Navrhuje, zdali bychom dneska neudělali společně úkol do francouzštiny. U ní doma. Nic nechápu. Argumentuji péčí o nemocnou matku.
Střih.
Osvětim, 1944. Kamera se znovu zaměřuje na Christopha sedícího za stolem s dýmkou v ruce. Vypadá už klidně. Spíše zamyšleně. Cítí, že dívku z vlaku musí najít. Ihned!
To je zatím vše. Slibuji, že až se dáme s Quentinem dohromady, celý příběh a hlavně dialogy trochu vypucujeme. Přeci jen Quentin už má zkušenosti z Hollywoodu a tak…
Nicméně nevím jak vy, ale já cítím ve vzduchu třetího Oscara pro Christopha.
