Diktát jako za nácka (1938) a bolševika (1968), budeme zas jen přihlížet?

Dnes, přesně 23. září, vzpomínáme na den mobilizace československé armády roku 1938 a na dny následné Mnichovské zrady. Je to snad symbolické! I teď žijeme historicky velmi napjatou dobu a další diktát a zradu právě prožíváme.

Říkat, co by bylo kdyby... tenkrát v osmatřicátém (nebo pak v osmačtyřicátém, osmašedesátém), je hodně líbivé a zajímavé. Dobře se to někomu rozumuje, když už ví, jak se poté dějinné události vyvíjely. Taková debata je velmi nekorektní, hrbolatý a tenký led.

Nikdo zpětně přesně už neví, co se za dohodami, úmluvami a konkrétně v hlavách jednotlivých zodpovědných státníků odehrávalo, co se přesně odehrávalo na světovém mocenském poli.  Co se odehrávalo v mysli jednotlivých národů, jaká byla atmosféra a co by se bylo stalo, kdybychom tehdy nepřihlíželi a bránili se do posledního dne. Přišel by nám někdo nakonec na pomoc, nebo by Češi byli deportováni na Sibiř, národ vyhlazen z mapy, jak o tom prý už v roce 1932 údajně uvažoval Hitler?

Říkat, co bude teď a zda bojovat až do konce po diktátu Evropské Unie, po porušení Smlouvy o EU, po urážkách a ponižování ČR představiteli EK, EU a některých států Evropy, po nezvládnuté ochraně vnějších hranic schengenského prostoru a jeho obyvatelstva, po naprosto skandální politice Německa, je zcela na místě. Taková debata je naprosto korektní a očekávaná. Snad tedy "někdo nestáhne krovky a nebude dělat, po odchodu z jednání o přerozdělování utečenců s nepořízenou, mrtvého brouka". Nerada bych se dožila dne, kdy si budeme říkat, jak jsme se tehdy měli přece jen více bránit a ne pouze přihlížet a jak nám čím dál, tím víc a stále "vlastní spojenci diktují jako poraženým!"

Právě události ze září 1938 by pro nás měly být dostatečným mementem a jistým varováním, že spoléhat se máme vždy jen sami na sebe, na svůj rozum a národní cítění!