V ČSSD se zdá být blýskat na lepší časy. Alespoň co se její zahraniční politiky týče. Předseda Jiří Paroubek ohlásil, že odjede do Běloruska podpořit tamní persekuovanou sociálně demokratickou opozici. To samozřejmě nelze než uvítat. Už proto, že podpora opozičních skupin ve zbývajících totalitních režimech a prosazování dodržování lidských práv vůbec patří k jedné z konstantních priorit české zahraniční politiky.
Musím připustit, že mě pan předseda mile překvapit. Ne volbou destinace své nadcházející cesty, neboť Minsk do řady nedávných Paroubkových cílů - Damašek, Peking, Moskva - zapadá přímo vzorně. Zásadní změnu však představuje fakt, že cestovním záměrem už není dovolenkové setkání se syrským diktátorem Assadem, rozvíjení družebních vztahů s čínskými aparátčíky či ujištění ruských generálů a nezměnitelném a nezměrném odporu českého národa k americkému radaru. V tomto kontextu se musíme záměr podpořit běloruské sociální demokraty pochválit jako velice vítanou kvalitativní změnu.
Jiří Paroubek se rád stylizuje do role odpovědného státníka. Jeho deficit v tomto ohledu je však více než značný. Budoucnost ukáže, zda se skutečně naučil chovat se, alespoň na poli zahraniční politiky, odpovědně, nebo zda je to jen jeden z předvolebníh tahů s cílem vytvořit positivní obraz v lidskoprávních aktivitách angažovaného předsedy. Jiří Paroubek má totiž mnoho přízvisek, bojovník za lidská práva však mezi nimi chybí. Co není, může být. První vlaštovka ale jaro nedělá.
