Pohled cynika: Politika jako showbusiness

Znám některé lidi, kteří ve snaze vyhnout se zákonitému znechucení politikou, nahlíží na ni jako na svébytnou odnož zábavního průmyslu. Takový pohled může přinést alespoň dočasnou úlevu od všeobecného rozčarování. Oproštěním od obvyklých stereotypů totiž podle tohoto paradigmatu zjistíme, že je možné se českou politikou slušně bavit, pokud se nám ovšem podaří zapomenout na onu malou drobnost, kde ve skutečnosti žijeme. Úspěch této metody je samozřejmě přímo úměrný míře cynismu, již jsme si ochotni připustit, a proto ho není možné doporučit žádným měkkosrdcatým dušinkám bez smyslu pro humor.

Pravý cynik si v současné situaci jenom s úlevou oddychne, že neměli pravdu oni škarohlídi, kteří po slavném kroužkování při minulých volbách předvídali nějakou změnu poměrů. Pravda, ansámbl se sice poněkud pozměnil, místo starých bardů zaujala řada nezkušených elévů a – buďme genderově korektní – elévek, nicméně ti se svých úloh chopili s pravým nováčkovským zápalem.

Příchod jara našim borcům zjevně vliv čerstvou krev do žil a oni se tak mohli pustit do nové, čerstvě, leč poctivě secvičené etudy. Vím, že se nesluší hodnotit kus před závěrečným spuštěním opony, ale jelikož se právě probíhající taškařice zdá mít charakter spíše nekonečné telenovely, laskavý čtenář mi jistě odpustí, když vypíchnu několik obzvláště pozoruhodných výkonů posledních dní.

Začněme odshora, tedy od hlavy státu. Do této pohříchu vedlejší úlohy byl už před časem odsunut velezkušený VK, který však i této teoreticky pouze ceremoniální roli dokázal několikrát výrazně zaujmout. Naposledy, když si se zručností a zaujetím zkušeného kapsáře přivlastnil pero, které mu však podle zažitých zvyklostí stejně náleží. Inu příležitost dělá zloděje, ovšem cit pro ni mistra. Celosvětová pozornost prezidenta zdá se těší natolik, že si ji nechce kazit ničím tak podružným, jako je plnění ústavních pravomocí.

Protože už VK brzy skončí angažmá, začínají se na jeho pozici připravovat jiní. V nedávné době v tomto ohledu zaujal například stávající předseda ústavního soudu PR, když si v přímém přenosu – lkaje nad úrovní politické kultury, kterou sám coby ministr z doby oposmlouvy spoluznetvářel – alibisticky oprašoval cestičku na Hrad.

Někteří se – na rozdíl od pana prezidenta vyznávajícího spíše ruční práci – snaží zaujmout zejména svými rétorickými výkony. To platí i o ministru vnitra RJ, jenž své setrvání ve funkci obhajuje slovy, že se musí postarat o to, aby vnitro?! (nikoli policie) vyšetřilo všechny ty zlodějiny ODS. Bohužel, tento velmi zdařilý výrok v ostré konkurenci silných slov trochu zanikl. Snad si pan ministr nepřipadá, jako by házel perly sviním.

Jeho kolega se sboru, mistr loutkoherec VV a toho času dosud ministr dopravy VB, se oproti tomu zkouší prosadit inovativnějšími způsoby. Podplácí, pardon, půjčuje svým spolupracovníkům statisíce v hotovosti, neboť prý se s příchodem na prkna parlamentu ocitli ve finanční tísni. Tato praxe se sice neslučuje se zákonem o praní špinavých peněz, ale jak říká jeho líbezná manželka, Vítek je zkrátka s penězi trochu lehkovážný.

Zvláště moderně působí nyní herecky náročné a divácky vzrušující špionážní a tvrďácké metody, stejně tak jako konspirativní plány na ovládnutí politiky ekonomickými subjekty za účelem tvorby zisku. Podobně i hra na mystifikaci, kterou v domácí premiéře nastudoval ministr financí, výborně slouží všeobecnému pobavení, i pokud se ji zhostí jiní ochotníci.

Obdiv si zaslouží i scénáristé celého dramatu, kteří diváka nenechají vydechnout ani na minutu, a v rázném tempu střídají zápletku se zápletkou. Jak se zdá, nic není, jak se zdá, a jisté je jen tolik, že se zítřejšími novinami už bude všechno jinak. Novinářům totiž někdo naservíruje nový, leč opět předžvýkaný karbanátek z odposlechů a jiných kompromateriálů, po němž se oni převelice rádi ve jménu svobody slova vrhnou.

Jediné, co našemu cynikovi není jasné, je to, proč a nač diváci, totiž voliči vlastně naříkají. Vždyť národ, který za svého prvního prezidenta zvolil autora absurdních dramat, musí přece po zásluze ocenit, když se hraje dobrý kus.