Boj za šíření svobody a demokracie má několik rovin. Od té nejvyšší, reálpolitické, kterou se tak nemohoucně a neobratně snažil prosazovat prezident Bush se svou neokonzervativní suitou, až k té drobné práci, kterou často odvážně a nesobecky provádí ona u nás některými démonizovaná občanská společnost vedená „nikým nevolenými aktivisty“.
Je docela zřejmé, proč aktivní občanská společnost některým politikům vadí. Je to právě proto, že se je snaží kontrolovat, vytvářet na ně určitý tlak; působit jako pojistka. Proto nás snaha o ostrakizaci autorů jakékoli autonomní občanské aktivity nemůže příliš překvapit. A v principu je vlastně jedno, zda je prováděna ve jménu demokratické legitimity zvolených politiků, či zda se čínští komunisté zaklínají zájmy strany.
Použité prostředky se samozřejmě, a buďme za to vděčni, diametrálně liší. U nás je dnes už nemožné, aby byl někdo odsouzen na 11 let pro podvracení státu za snahu o zlepšení lidských práv, tak jako se to stalo zakladateli čínské iniciativy Charta 08 Liou Siao-poovi. Ale snad právě proto, bychom význam autonomní a na politické sféře nezávislé občanské společnosti neměli podceňovat.
Někdo by se možná pousmál nad „politickou hloupostí“ těchto lidí, kteří nemají strach jít do nerovného a snad i beznadějného střetu se státní mocí. Bojují prý onen slavný a beznadějný boj s větrnými mlýny. Proč se vůbec vysilují usilováním o „nemožné“? Jak je může vůbec napadnout, chtít se obětovat pro chiméry svobody či demokracie?
V Číně, kde tamní totalitní režim stále více využívá produktů tvrdého kapitalismu k uplácení a balamutění obyvatel, jsou lidé jako Liou Siao-po potřeba více než kdy jindy. Jsou a vždy budou zdrojem inspirace a naděje. A to i pro nás, v srdci prosperující a demokratické Evropy. Připomínají totiž, že politika nesmí být devalvována na ono pověstné „business as usual“, ale že v sobě musí obsahovat alespoň zrnko idealismu a snad i špetku toho, „usilování o nemožné“.
