Sleduji postoj vládní strany a předsedy Sobotky k rozhodnutím soudu v rámci kauzy Altner. ČSSD jednou tvrdí, že rozsudek respektovat nebude, pak že ho bude respektovat částečně, pak že strana místo soudu určí, komu peníze vyplatí.
Nechci zde rozebírat zvláštní postup ČSSD, která si sjedná smlouvu na právní služby za daných podmínek a po naplnění podmínek smlouvy odmítají zaplatit za to, co si objednali. To je lumpárna sama o sobě. Ale já se zde zamýšlím nad postojem vládní strany a premiéra Sobotky k rozsudkům tzv. nezávislých soudů. Když se straně rozsudek nelíbí a jeho dodržení by straně přineslo problémy, tak strana rozsudek plnit odmítá tak, jak určil soud, a prohlašuje, že s rozsudkem nesouhlasí a vykoná ho tak, jak sama uzná za vhodně a tedy jinak než určil soud. K rozsudku tzv. nezávislého soudu se chovají bez respektu.
V kontrastu s výše uvedeným je přístup vlády a premiéra Sobotky k rozhodnutím a rozsudkům tzv. nezávislých soudů v opatrovnických kauzách, kde evidentně dochází k pošlapávání práv daných platnými zákony, k ignorování platných mezinárodních smluv, k ignorování platných zákonů. Když na nezákonný postup soudu napíšete stížnost kamkoli, dostanete odpověď, že se jedná o rozhodnutí tzv. nezávislého soudu a že rozsudek nezávislého soudu musíte respektovat a můžete využít možnost odvolat se.
V našem právním systému rozhodují nezávislé soudy a nikdo jejich rozsudek nemůže změnit a strany soudní kauzy mají možnost se odvolat k vyšší instanci. Myšlenka nezávislosti soudní moci na moci výkonné je jistě správná. Ovšem to, že je u nás špatně implementována je evidentní. Systém, tak, jak je u nás nastaven umožňuje soudům soudit i v přímém rozporu s platnými právními normami a soudce je v praxi nepostihnutelný, neodvolatelný a neexistuje mechanismus, který by ho donutil soudit v souladu s platnými zákony ! Vždyť původní záměr nezávislosti soudní moci byl, aby se výkonná moc nemohla vměšovat a soudy tak mohly soudit podle platných právních norem. V praxi se setkáváme s opakem, že právě nezávislost moci soudní na moci výkonné umožňuje soudům soudit zcela nezávisle na platných zákonech a to beztrestně.
Toto dobře ví mnoho občanů-rodičů, kteří přišli do kontaktu s opatrovnickou justicí. A každý přece také ví, že souzení se za právo péče o děti nebo alespoň za přiměřený kontakt s nimi je něco jiného než souzení se o finance. Děti rostou a čas, který s nimi nestrávíte (který vám byl ukradnut) vám již nikdo nevrátí. A i kdyby jste po několika letech souzení a odvolávání vyhrál, tak ten čas chybějící pří výchově dítěte už nikdo nevrátí. Jistě to ví i politici. Jistě to ví i předsedové soudů. Ale nikdo s tím nic nedělá. Navíc, po x letech odvolávání málokterý rodič vyhraje, protože odvolací soudy standardně tvrdí, že dítě si už na tento stav zvyklo a v „jeho zájmu“ současný stav nebudeme měnit. Takto předběžná opatření fatálně předurčují výsledek celé kauzy včetně odvolání, tj. ovlivňují rozhodnutí ve věci samé. Toto se obecně ví. A nikdo s tím nic nedělá.
Před pár dny se ke mne dostala informace o tom, jak premiér Bohuslav Sobotka odpověděl na interpelaci jednoho poslance naší poslanecké sněmovny ve věci kauzy nezákonného únosu Mirka Jadlovského do Španělska a následné nezákonné perzekuce jeho otce Tomáše Jadlovského ze strany španělské justice, která není místně příslušná tuto kauzu řešit (potvrzeno českým Nejvyšším soudem). V odpovědi pana Sobotky na interpelaci se to jen hemží frázemi, že musíme respektovat rozhodnutí španělských soudů, členského státu EU, nemůžeme zasahovat do jurisdikce jiného státu. Pan Sobotka v odpovědi na interpelaci dokonce poukazuje na to, že evropský zatykač se nevztahuje na bagatelní trestnou činnost ! Chce tím snad říci, že to, že pan Jadlovský odvezl svého syna ze Španělska, kam byl jeho syn nezákonně unesen, je jakási nebagatelní trestná činnost? Sobotka také připouští, že existují ustanovení Zákona o mezinárodní justiční spolupráci, podle něhož žádosti orgánu cizího státu nelze vyhovět, jestliže by její vyřízení bylo v rozporu s Ústavním pořádkem ČR a také ustanovení umožňující rozhodnout o nepředání osoby, pokud by předání bylo v rozporu se závazky z mezinárodních úmluv o lidských právech a základních svobodách, mezi něž patří i právo na spravedlivý proces. Sobotka však upozorňuje, že o tomto musí rozhodnout nezávislý soud a jeho rozhodnutí nelze předjímat.. Zajímavé je, že v případě rozsudku o zaplacení částky panu Altnerovi, nemá pan Sobotka problém komentovat rozsudek nezávislého soudu, prohlašovat, že se jím nebude řídit a dokonce předjímat, že pan Altner by peníze převedl do daňového ráje a proto strana nemůže rozsudek respektovat. Sobotkova strana ČSSD rozhodnutí nezávislých soudů nerespektuje, když se jí nehodí a klidně si rozsudky upravuje podle toho, jak se jí to hodí. Vždyť se přece jedná o politickou stranu, která by měla, chudák, dostát svým závazkům, a ne o nějakého diskriminovaného a perzekuovaného občana Jadlovského ! Vláda přitom ví, že soudní proces ve Španělsku je nezákonný protože, že ve Španělsku prokazatelně rozhodoval místně nepříslušný soud – dle názoru českého Nejvyššího soudu. Vláda také dobře ví, že Španělská justice arogantně porušila a porušuje unijní pravidlo o tom, v které zemi má rozhodovat soud. Česká vláda byla informována, že španělská justice nenavrácením Mirka Jadlovského domů do ČR ignoruje Haagskou úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Pan Sobotka v odpovědi na interpelaci uvádí, že oficiální diplomatická nóta předaná španělskému Ministerstvu zahraničních věcí zůstává přes pravidelní urgence bez odpovědi – tj. Španělsko neplní to, co plnit má. Výmluvy pana Sobotky potvrzují, že kdo pomoci chce, pomůže a kdo pomoci nechce, hledá výmluvu, proč pomoci nemůže.
Dluhy se platit musí a soudní rozhodnutí je nutno respektovat. ČSSD a pan Sobotka by měli respektovat soudní rozhodnutí ve sporu s panem Altnerem. Soudní moc je oddělena od moci výkonné. Dokud je takto systém nastaven, je morální povinností, především politických stran a politiků tj. jeho tvůrců, ho respektovat.
--
Existuje však jedna oblast, kde občan-rodič má morální právo a povinnost soudní rozhodnutí nerespektovat - jsou to diskriminační rozhodnutí opatrovnických soudů, ve věci předběžných opatření, kdy soud preferuje péči jen jednoho rodiče a diskriminuje druhého rodiče, nebo dokonce, když soud podporuje únos dítěte jedním rodičem do cizí země. A z čeho to morální právo a morální povinnost takové soudní rozhodnutí nerespektovat vyplývá ? Rodič je přirozeně a od pradávna odpovědný za své dítě – za jeho výchovu, za jeho ochranu. Za toto je odpovědný, jak svému dítěti, tak svému svědomí. Systém, který jednomu rodiči nezdůvodně upírá vychovávat, pečovat a ochraňovat své děti a přitom po něm vyžaduje, aby druhému rodiči platil nějaké peníze, pod záminkou, že platí na péči o děti je evidentně špatný. Zcela extrémní pak je případ, kdy rozsudky vydává místně nepříslušný soud v zemi, kam bylo dítě uneseno. Jedná se o neplatné rozsudky, které by měly být jen ignorovány. Pan Sobotka je označuje za rozsudky španělských nezávislých soudů, zatímco platné rozsudky českých nezávislých soudů, které se mu nehodí, respektovat nechce.
Morálka není to, že konáme v souladu s tím, co se od nás očekává, ale to, že konáme v souladu s naším svědomím. A proto jsou často právě vysoce morální lidé systémem perzekuováni. Ale naše svědomí a naše děti přece stojí nad jakoukoli mocí, třeba i soudní moci, nazývanou nezávislou (a přitom prokazatelně genderově závislou). To, jak pan Tomáš Jadlovský bojuje za svého syna, ukazuje, že se jedná o vysoce charakterního a morálního člověka, pro kterého je konání v souladu s jeho svědomím více než peníze a kariéra. Přitom on ignoroval jen rozsudky místně nepříslušných španělských soudů a tedy rozsudky neplatné a nesmyslné. Je to pravý opak politiků, kteří se neřídí svědomím, ale jen zájmy své strany a chtějí ignorovat rozsudky platné a to jen proto, že nejsou příznivé pro ně, resp. pro jejich stranu.
