Budeme Istanbulskou úmluvu ignorovat ?

V současnosti se diskutuje o ratifikaci Istanbulské úmluvy, která popírá rovnost, presumci neviny, zavádí diskriminaci mužů, nadřazenost tzv. neziskových organizací, pošlapává lidská práva a do právní společnosti nepatří. 

Řada zemí již ratifikaci Istanbulské úmluvy odmítla. Česká republika tak zatím neučinila. Hodně o Istanbulské úmluvě a jejích důsledcích psal pan poslanec Tomáš  Zdechovský. České tzv. neziskové organizace se již těší, že v případě ratifikace úmluvy budou podávat vymyšlená obvinění jako na běžícím páse a bez hrozby postihu. Otázka je, jestli se důsledků ratifikace této mezinárodní úmluvy musíme v českém právním prostředí nějak obávat. Ústava České republiky,  článek 10, říká:

    Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.   

Mezi mezinárodní smlouvy patří samozřejmě i tzv. mezinárodní úmluvy, např.  Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. V seznamu vyhlášených mezinárodních smluv, k jejichž ratifikaci dal souhlas zákonodárný sbor a jimiž je Česká republika vázána, které jsou v evidenci MZV, ji najdeme pod číslem 291.(https://www.mzv.cz/public/4f/37/6/2714699_1860857_Smlouvy_leden_2018.pdf). Je tedy jasné, že ratifikací mezinárodní úmluvy je tato závazná pro rozhodování tzv. nezávislých soudů. Jak je to ale v české soudní praxi ?

V praxi orgány České republiky některé mezinárodní úmluvy zcela ignorují a to bez jakýchkoli důsledků. Příkladem je ignorování  Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (nezávislými) soudy České republiky v některých případech únosů dětí do ciziny jejich matkami. Ve stručnosti: Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí stanovuje, že dítě nemůže být přemístěno trvale do ciziny jedním rodičem bez souhlasu druhého rodič, a to i v případě, že první rodič má dítě v péči. Úmluva také stanovuje pojem obvyklého bydliště dítěte.

Je znám případ únosu nezletilého Mirka Jadlovského jeho španělskou matkou z České republiky do Španělska. Soudy České republiky ignorovaly obvyklé bydliště nezletilého před únosem, ignorovaly místní příslušnost soudů a IGNOROVALY mezinárodní  Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Otci uneseného dítěte ještě stanovily platit výživné únoskyni dítěte. A případě persekuce otce uneseného dítěte ze strany španělské justiční mafie, otci, českému občanosti nijak nepomohly. Stejně tak nepomohly malému Mirkovi, českému občanovi.

Dalším exemplárním příkladem IGNOROVÁNÍ zmíněné mezinárodní úmluvy je případ únosu, resp. nedovoleného zadržování dvou nezletilých českých dětí jejich českou matkou ve Švédsku. Když se otec v souladu s mezinárodní úmluvou a také v souladu s názorem odborníků Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí, obrátil na Okresní soud ve Frýdku-Místku, aby tento vydal zákaz vycestování dětí do ciziny za účelem jejich trvalého přemístění do ciziny. Soudkyně JUDr. Jana Niedobová zákaz odmítla vydat s právně zcela nesmyslným zdůvodněním, že když má matka děti v péči, může s nimi cestovat kam chce. Mezinárodní úmluvu, na kterou se otec odvolával, soudkyně ve zdůvodnění zcela IGNOROVALA. Tuto úmluvu, ve svých nesmyslných zdůvodnění ignoroval i Krajský soud v Ostravě (JUDr. Kristina Žídková). Ústavní soud se evidentním porušením práva odmítl zabývat s předpřipraveným zdůvodněním, že se jedná jen o předběžné opatření.  Když následně švédský soud, v souladu s mezinárodní úmluvou, označil zadržování dětí v cizině jako nedovolené, a jako obvyklé bydliště dětí označil jejich bydliště v České republice a nařídil návrat dětí do jejich bydliště v Česku, tak Okresní soud ve Frýdku-Místku (JUDr. Jana Niedobová) svým právně zcela nesmyslným (dle názoru specialistů Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí) předběžným opatřením zabránila návratu dětí domů. Odvolací soud v Ostravě (opět JUDr. Žídková) pak potvrdil právně nesmyslný blábol okresního soudu a k mezinárodní úmluvě se opět ani slovem nevyjádřil. Jinými slovy tuto mezinárodní úmluvu zcela IGNOROVAL. Ústavní soud opět odmítl konat svou povinnost a   evidentním porušením práva se opět odmítl zabývat s předpřipraveným zdůvodněním, že se jedná jen o předběžné opatření.Následovalo tzv. řádné řízení ve věci, kdy Okresní soud ve Frýdku-Místku (mgr. Kateřina Zajícová) opět zcela IGNOROVAL mezinárodní úmluvu, ani slovem se k ní v rozsudku a v jeho zdůvodnění, ani slovem nezmínil. Jako by tato úmluva neexistovala, resp. jako by ji Česká republika neratifikovala. Bohužel pro nezávislou soudkyni mgr. Zajícovou zřejmě neexistovalo ani české právo, když odmítla na žádost (obou) rodičů o určení bydliště dítěte toto bydliště určit se zdůvodněním, že dítě má automaticky bydliště tam, kde bydlí matka, která ho má v péči.  Ústavní soud České republiky sice takové jednání označil za protiprávní, ale následně se sám zesměšnil tvrzením, že obecné soudy jednaly v zájmu dětí (!), když podpořily sobecké, bezohledné přemístění českých dětí dvou českých rodičů do ciziny za milencem matky.  Postoj českých soudů k mezinárodní úmluvě v tomto případě lze označit jako IGNOROVÁNÍ mezinárodní úmluvy. Lidově se tomu říká, že si někdo nějakým "dokumentem vytírá zadek". Přesně tak se v tomto případě k mezinárodní úmluvě chovaly české soudy. A s jakými následky ? S žádnými. Následná stížnost k tzv. Evropskému soudu pro lidská práva byla jeho českým zaměstnancem odmítnuta pro formální chybu a po jejím odstranění bylo znovupodání odmítnuto s tím, že podruhé stížnost nelze podat.

Na základě těchto zkušeností bych se mohl domnívat, že v ČR  je zcela jedno, jakou mezinárodní úmluvu Česko ratifikuje, protože české soudy si budou dělat co chtějí a ratifikovanou úmluvu budou IGNOROVAT tak, jako by ji Česká republiak vůbec neratifikovala. Jenže na to bych nespoléhal. Rozhodování českých soudů, na platném právu nezávislých, je nepředvídatelné.

Mnohem raději bych byl, kdyby české soudy respektovaly článek 10 naší Ústavy a respektovaly všechny ratifikované mezinárodní úmluvy  a kdyby zároveň Česká republika neratifikovala nepřijatelné úmluvy jako je ta Istanbulská, tj. úmluvy, které popírají lidská práva, rovnost lidí a presumci neviny a do právního řádu právního státu vůbec nepatří.