Teoreticky umím prakticky úplně všechno

Když se řekne, že má řemeslo zlaté dno, pokaždé si ho představím jako nějakou starou zrezlou pikslu se skrytým pokladem. Ale taková piksla má vždy i nějaké to víko. A jen málokdo dokáže tohle víko správně otevřít.

Můj milý deníčku, můj bločku. Již nějaký ten týden jsem ti nevěnoval pozornost a nechal na tebe sedat prach. Nemusíš se bát, nebylo to proto, že by jsi mne snad omrzel. Bylo to proto, že se teď naplno věnuji pracem na našem rozestavěném domě. A tak, místo toho, aby moje prsty hladily klávesnici počítače a plnily řádky textového editoru, svírají násadu od malířského válečku, kterým šmajchluji zdi našeho budoucího hnízdečka lásky.

Dělám to vždy před, a nebo po práci, podle toho, jak mi vyjde směna. A proto, že nám to původně plánované vlaštovčí hnízdečko vyrostlo tak, že by se do něj směle vešla i čapí rodinka, mám věru co dělat.

V odborném obchodě jsem si nechal řádně poradit, co a jak mám udělat, aby výsledek byl co nejlepší a pustil se do díla. Patřím do skupiny mužů, kterým malování pokojů nevadí a směle přiznávám, že kdybych měl jenom trochu vlohy na řemeslo, malování pokojů by bylo v tom nejužším výběru.

Klidně by jsi se mne mohl zeptat, proč se do toho tedy nepustím. Inu, nevěřím si tolik. Jak řekl můj kamarád, to že si vymaluji barák ještě neznamená, že jsem malíř. Musím mu dát za pravdu.

Mám k těmto odporným věcem takový zvláštní přístup a taky mi trochu chybí ten pověstný řemeslnický fortel. Tím chci říct, že když se mi něco začne jenom trochu kazit, chytají mne záchvaty  paniky. Obíhám půl vesnice, aby mi kde kdo poradil a zachránil tak výsledek mého pachtění. Jenže tohle samozřejmě nelze nikde nabízet jako profi služby. I přes to, že jsem středoškolsky vzdělaný člověk, pracuji již šestnáctým rokem ve fabrice a tam, když se nějaký výrobek nepodaří, jednoduše se odepíše a jede se dál. Ale když se někde mistr tesař utne, bývá to sice i opravitelné, ale dost často také dost složitě.

Vím to podle zkušeností ze stavby toho našeho hnízdečka. Mistr zedník, který se nejprve holedbal tím, že nic není problém, udělal na stavbě několik chyb, většinou proto, že si pořádně nepřečetl plány. Jedním z příkladů bylo, když se s manželkou hádal, jak široké budou interiérové dveře. Manželka měla ve výsledku pravdu a mistr zedník se posléze vymluvil, že si nevzal správné brýle na čtení. Já jsem se ještě samozřejmě jako největší pako na světě nedokázal ani moc ozvat a jeho přehmatům se bránit, měl jsem nasazené ty pověstné růžové brýle a používal na jeho adresu ty nejstupidnější výmluvy na světě. Říkal jsem něco v tom slova smyslu, že už to přece bude hotové, že to přeci dělá bez papíru, tedy bez záruky a hlavně, že to není firma, protože ta by přece byla drahá a tak je holt zapotřebí občas malinko přimhouřit oko.

Dalším takovým individuem byl mistr instalatér. To co jiní dělají týden, základní rozvody vody a topení, on dělal dva a půl měsíce. Jak bývá dnes moderní, měl rozděláno více zakázek najednou a přeskakoval z jedné na druhou. To si potom z investora udělá rukojmího a i kdyby jste se rozkrájeli, nezbývá vám nic jiného, než se modlit, aby to ten matlal konečně dodělal a vypadl. Málokdo totiž půjde do rozdělaného díla po komkoliv, tím spíš, když za to potom má nést i odpovědnost. Tento postup vůbec nechápu. Prý to dělají proto, aby jim neutekli kšefty, ale jestli je potom každý „chválí“ tak jako já, za chvilku by pošli hlady.

Možná, že mne nakonec ještě nějaká ta životní zkušenost přemluví, abych překonal svůj ostych a nějakou tu odbornost si alespoň zkusil. Abych si na vlastní kůži zkusil, jak těžké tedy může být postavit rovně zeď, natáhnout drát od vypínače k žárovce, a nebo vyhoblovat prkno tak, aby bylo hladké jako dětská prdýlka.