(Ne)obyčejní lidé

Potkáváme je denně a přitom je nevidíme. Nejsou to ani věhlasní lékaři, ani špičkový manažeři a  ani promovaní inženýři. Přesto drží náš svět v chodu a mnohdy se skutečného vděku nedočkají za celý život. 

Své středoškolské vzdělání jsem získal na střední průmyslové škole Dopravní v Plzni. Musel jsem kvůli tomu každé nedělní odpoledne opouštět maminčinu sukni a přes týden být na internátu. Neměl jsem rád ani ty neděle, kdy jsem opouštěl zázemí své rodné vísky a ani ten internát. Pravidelně jsem si však na nádraží všímal jednoho kluka. Jezdil také na internát, na rozdíl ode mne však studoval zahradnické učiliště v Křimicích. Tenhle kluk byl typickým adeptem na šikanu. Malý, zakřiknutý s prchavým pohledem, pokřivenou tváří a jak na tom byl s inteligenčním kvocientem si netroufám odhadnout a ani to dělat nebudu, abych ho neurazil.

Já šel po škole na vojnu a tento kluk musel podle mého názoru buďto jít na civilní službu a nebo, dostat modrou, protože v kasárnách, tak jak jsem je zažil já, by zřejmě nepřežil.

Před dvěma lety jsem ho opět potkal. Byl  v montérkách, výstražné vestě, s pytlem na odpadky v jedné ruce a kleštěmi na sbírání odpadků v ruce druhé. Pořád vypadal stejně jako za mladých let. Zakřiknutý, s pokřivenou tváří a nesmělým pohledem. Od té doby ho takto vídám celkem pravidelně a on pokaždé vypadá stejně, jenom to nářadí v jeho rukách se sem tam změní. Někdy za hrábě, někdy za motorovou kosu. Záleží na tom, co mu jeho zaměstnavatel do té rukou vrazí. A on potom se zarputilostí buldoka jde a dělá svou práci. Je zaměstnán u firmy, která má na starosti pořádek v našem okresním městě. Když si vzpomenu, jak jsem ho viděl jako puberťák na vlakovém nádraží, byl pro mne absolutní nulou. Léta a životní zkušenosti však dali mému úsudku pořádně na frak a můj pohled na toho kluka a jemu podobné se velmi změnil.

Uvědomil jsem si, že tenhle kluk sice nevypadá jako don Juan, nemá IQ atomového vědce a rád bych napsal, že nespasí svět, ale v tomhle bodě bych se zřejmě mýlil. Ten změněný pohled mi totiž říká, že právě tenhle kluk a jemu podobní jsou lidé, kteří by dali náš svět zase do pořádku, kdyby ho někdo porouchal zmáčknutím knoflíku. To právě on a jemu podobní vyrážejí každý den do ulic, aby je pro nás uklidily. Aby zametli sklo, které rozbiju před diskotékou, když před ní postávám ve dvě ráno zpitý pod obraz a aby sebrali pytlík od pečiva po manažerovi, který si na rohu koupil k snídani pár koblih, ale ke koši to bylo moc daleko, protože pospíchal do práce, aby neprošvihl ranní briefing. Pořád jsou to lidé a nechci si je idealizovat, určitě mají také své stinné stránky, ale mezi ty světlé, které bych chtěl vyzdvihnout, patří, že pro nás dělají svět hezčím i přes své handicapy, které si bezpečně uvědomují.

To je případ i paní, která pracuje ve stejném okresním městě. Paní, stejně jako ten kluk není na první pohled žádná inženýrka, je tím, co je společností nazýváno „prostý člověk“,ale .

Paní má rodinu, má dva syny a muže, pokud jsem si správně všiml. Čeho jsem si taky všiml, bylo, že si oba rodiče zřejmě dávají hodně záležet na výchově i vzhledu svých dětí. Když je člověk pozoruje při cestě na nákup, kam chodí většinou celá rodina, děti nemluví sprostě a jsou oblečeni čistě a upraveně.  

Paní chodí pracovat  na náměstí, kde je vyčleněna plocha na parkování a kde je umístěn i parkovací automat. Upřímně nechápu, proč musí město vyhazovat naše peníze za paní, která taktéž ve výstražné vestě hlídá, jestli hodím pětikorunu do parkovacího automatu, a nebo mi vypíše lísteček v případě, kdy automat nefunguje. Za to však paní nemůže a zmiňuji se o ni právě proto, že paní je stejným příkladem, jako kluk o kterém jsem se zmiňoval v odstavcích výše.

Podle mého názoru si paní i ten kluk moc dobře uvědomují své místo ve společnosti. Uvědomují si, že nemají předpoklady, které by jim možná dovolily pohodlnější život.

Rád bych tu teď napsal něco o tom, jak si i přes své handicapy užívají každý den, ale to nevím, tak to psát nebudu. Je možné, že mají v soukromí peklo a jen o tom nemluví.

Zároveň v sobě však v sobě mají něco, co je vede každý den vstát, dělat práci, kterou by spousta z nás nedělala ani za všechny peníze světa a dělat ji se stejnou zodpovědností, s jakou chirurg odstraňuje rakovinotvorný nádor. Bez remcání plnit úkoly, které jsou na první pohled zbytečné a marné, protože když kupříkladu uklidí z ulice papírek po někom, kdo měl daleko ke koši, bezpečně se tam za pár minut objeví další.

Nechci v nikom vyvolávat sentimentální nálady, protože sentiment je jedna z věcí, které mi po většinou leze na nervy, ale měl jsem prostě potřebu nějak vyjádřit formu úcty k těmto lidem, na které by, kdyby šlo opravdu do tuhého zřejmě bylo spolehnutí, neboť co chybí v hlavě, bohatě nahrazuje to, co je v srdci.