Asi mi haraší v bedně

Máte někdy přetlak myšlenek, z nichž se ještě k tomu některých nedokážete zbavit?  Mám pro vás pochopení. Nejste v tom sami. I já bojuji den co den s tímto nešvarem a nevím, nevím, jak to celé dopadne. 

Také máte určitě dny, kdy máte hlavu plnou myšlenek, kterých se nechcete, nebo nedokážete zbavit. Někdy to mohou být myšlenky velmi příjemné. Umím si představit, jak třeba myslíte na svou poslední zmrzlinu ve slunné Itálii, zatímco je u nás zima, na teploměru mínus dvacet stupňů a na chodnících břečka až po kolena. Nebo si také umím představit, jak si představujete, že mazlíte toho nádherného sousedovic kocoura, který je tak heboučký a huňatý a každý slunný den se vyvaluje na vyhřáté terase, zatímco vy víte, že máte alergii na kočky jako řemen.

Potom jsou tu ovšem také myšlenky nepříjemné a i ty bohužel, občas k tomu životu patří. Do tohoto šuplíku se zasouvají třeba myšlenky na rozchod, který jste nezavinili a ani nechtěli, na koncert vaší nejvíc největší lásky, který jste zmeškali kvůli utěšování svého miláčka, když si zlomila nehet a nebo, a to je obzvlášť nepříjemné, když vás třeba propustí ze zaměstnání, nebo se vám nepovedlo cokoliv na čem jste si dávali obzvláště záležet.  

Mně ze zaměstnání nikdo nepropustil. Kdyby si má drahá polovička zlomila drápek, nejspíš bych jí pověděl, ať si ostříhá a obrousí i těch zbývajících devět, ale to co mne trápí je mnohem a mnohem míň snesitelné a skoro neřešitelné.

Já mám rád písničky. Odjakživa. Přímo miluji zpívání a pohvizdování různých písní, nebo alespoň jejich úryvků. Pamatuji si třeba, jak jsem coby dítko školou povinné chodil od vlaku, měl jsem to domů zhruba 800 metrů, a zpíval jsem si tak nahlas, že se kamarádky mojí sestry ptali, té sestry, jestli jsem normální. Sestra mi tenkrát vymyslela přezdívku singinbrother. Pokud jsem to napsal špatně, velice se omlouvám, angličtina se mne sotva dotkla, jenže i to už je bratru 18 let. Můj táta, moje žena, moje maminka a i všichni moji kamarádi sice znají mou vášeň pro zpívání, jenže mi ho zároveň zakazují. Říkají, že až budou potřebovat zachránit život, ozvou se.

Korunu tomu nasadil kamarád, se kterým jsem byl loni na rockovém festivalu a když jsem to rozbalil při setu Kabátů, a ten je hodně hlasitý, kamarád na mě křikl, ať zavřu hubu. Že si přijel poslechnout Vojtka a né kvílení vlkodlaků.

Jenže jak to vypadá, srdce si zřejmě poroučet nedá, a už vůbec né to moje. A tak si milé písničky přestěhovali do mé hlavy. A já teď stojím v práci, dělám pracovní úkon a místo, abych se soustředil na ten úkon, v hlavě mi jede muzika. Celé dlouhé minuty dny, týdny a měsíce. Neumím se toho zbavit. Některé z těch úkonů jsou dost náročné na koncentraci. Takže v té hlavě, kde má být jenom ta práce, ruší ta muzika. Kdyby to bylo alespoň něco, co se dá poslouchat. Třeba právě ten Vojtek, nebo cokoliv jiného rockového. Všechno bych vydržel. Asi bych vzal za vděk i Turbem, které jinak vůbec nemám rád. Jenže mně nejen, že jede v hlavě muzika, ale ještě k tomu jaká. Lunetic, Michael Jackson, Helenka s Kájou a každá jiná taková hloupá hudba, kterou zrovna hrají v rádiu, když jedu do práce.

Jak už jsem psal, s hudbou v hlavě bych se ještě smířil, ale jak to udělat, aby se alespoň dala poslouchat. Tedy v té hlavě, že. Listuji v playlistu a honím cédéčka v jukeboxu z jedné strany na druhou,  jenže kde nic tu nic. A kde nic není, ani hlava nebere. Už jsem i přemýšlel o psychologické pomoci, ale moc dobře si pamatuji, jak dopadla ta poslední. Tam mi pověděl pan psychiatr, že já přece moc dobře vím, co mne trápí a tak si s tím určitě i nějak poradím. Poradím si tedy i teď, ale až se z mého hrdla začnou drát první tóny, aby se ulevilo přetlaku v mojí hlavě, zřejmě to tu hlavu potom bude pěkně bolet, až po mne budou házet kameny, abych zavřel hubu.