Veverka k reklamaci

Před necelým rokem jsem se stěhovala do menšího bytu. Proto jsem řešila otázku, „kam s ním“. Ne tedy jako pan Neruda se slamníkem, ale se svým milovaným počítačem. Vybrala jsem mu krásné místečko v rohu obývacího pokoje, ale z důvodu úspory prostoru a taky abych si udělala radost, rozhodla jsem se pořídit si prostorově méně náročný LCD monitor.

www.flickr.com Zajela jsem tedy do Datartu a tam objevila cenově zajímavý exemplář. Z radosti, že se mi podařilo nakoupit výhodně, jsem „ušetřené“ finance investovala do elegantně vyhlížející černé klávesnice s pohodlně širokými klávesami. Monitor i klávesnice fungovaly dobře, jen po půl roce se mi začala některá písmenka stírat a mizet. Nejprve jsem jen nevěřícně kroutila hlavou, ale pak mě to začalo docela štvát. Jenže prodejna neleží za rohem a moje čtyřkolová plechovka neskýtala záruku, že by přežila cestu tam a zpět, aniž by se z ní neutrousila nějaká součástka. Takže jsem se víceméně smířila s tím, že nechám písmenka postupně mizet. Jenže pak se rozhodl i monitor, že už si odpracoval dost a nejdříve jsem ho musela dlouhé minuty přemlouvat, aby mi ukázal nějaký ten obrázek až nakonec už ani neškytl a zůstal černý. Nezbývalo tedy nic jiného, než situaci začít řešit.

Přemluvila jsem kamarádku, aby se mnou zajela do prodejny, kde jim ukážu onu monitorovou zdechlinu a cestou vezmu provětrat i olysalou klávesnici. Když mi ochotný prodavač nataženým prstem ukázal, kde mohu uplatnit reklamaci, usadila jsem se u patřičného okýnka a čekala, kdy se kdo objeví. Uběhlo asi 5 minut a nikde nikdo. Pak se odkudsi ze skladu vynořil pán, přeměřil mě pohledem, cosi na baličce zabalil a zase zmizel v útrobách otevřených vrat. Po další minutě či dvou vyšla slečna. V jedné ruce zbytek jakéhosi pokrmu v ubrousku a v druhé limonádu v lahvi. Beze slov ke mně došla, mohutně přežvykujíc se shýbla, vzala potištěný papír a opět odcházela, jako bych byla vzduch. Zvedla jsem se, abych ji nenápadně upozornila, že tam čekám. Nehla ani brvou, papír odnesla, ale kupodivu se hned vrátila zpět. Přišla zase až ke mně, otevřela limonádu a lačně se napila. Nakonec se posadila, upřela na mne zkoumavý pohled a konečně se zeptala, co chci.

V hlavě mi sice vyskočilo několik odpovědí, ale nakonec jsem se jen usmála a odpověděla, že potřebuju reklamovat u nich zakoupené zboží. Tím jsem ji definitivně otrávila. Možná čekala, že jí u okénka reklamací nabídnu hlavní roli ve velkofilmu. Místo toho jsem z tašky vytáhla klávesnici a doklad o koupi. Slečna ji vzala do ruky, prohlédla a konstatovala, co s ní mám za problém. Upozornila jsem ji, že pokud si nevšimla, tak 8 písmenek nelze přečíst a i zbylá písmenka začínají mizet. Na to mi ji podala zpět a odvětila, že to nelze uplatnit jakožto reklamaci, protože zmíněná závada vznikla tím, že ji moc používám. Optala se, zda na ní píšu denně, a když jsem souhlasně kývla, nasadila vítězoslavný úsměv typu „já to věděla“. Snažila jsem se upozornit, že písmena začala mizet už po necelém půlroce a u jiných klávesnic (podstatně levnějších) vydržela i několik let za daleko hrubšího zacházení. Slečna už se mou malichernou závadou dál evidentně nemínila zabývat.

Vyndala jsem tedy monitor a snažila se popsat, co dělá a teď vlastně už nedělá. Slečna na mne sice divně zírala, ale měla jsem dojem, že kdybych mluvila do zdi, dostalo by se mi větší pozornosti. Do počítače naťukala údaje o mé osobě a bydlišti a zarazila se u kolonky popis závady. „Cože tomu je?“ zeptala se nezúčastněně. Začala jsem tedy znovu popisovat, jak monitor nejdříve dlouho nabíhal a teď už nefunguje vůbec. „Hmm a zkusila jste ho připojit k jinému počítači?“ „Ano, zapojila jsem ho k jinému počítači a nefunguje“, odpověděla jsem jí. „A ten druhý počítač s jiným monitorem fungoval?“ ptala se lhostejně. Měla jsem chuť na ní zařvat, že nejsem takový idiot, abych ho zapojila k počítači, co nefunguje, ale ovládla jsem se. Pak to chvíli vypadalo, že přemýšlí. Ovšem když se zeptala, co tam tedy má napsat, došlo mi, že přemýšlení pouze předstírala. To jsem už ale i já nevydržela a mezi zuby procedila „nefunguje“! Přeměřila si mě pohledem a pak naťukala, NEFUNGUJE. Zbytek (vytisknutí a podpis) už proběhl hladce. Já se jen celou dobu bála, aby se nezeptala, jestli jsem ho každý den zapínala. Aby mi ho totiž nevrátila se slovy, že jsem ho třeba vykoukala.

Po cestě domů mě napadlo, že bych mohla výrobci navrhnout, zda by tuto klávesnici nechtěl prodávat jako speciál pro výuku psaní. Cenu by tomu pochopitelně patřičně navýšil. Každý, kdo by se chtěl naučit psát, by měl totiž jen omezenou dobu pro to, aby bezchybně rozpoznal, kde má které písmenko své místo. Kdo by se to zhruba do půl roku nenaučil, musel by si pořídit klávesnici novou, protože na původní by už žádná písmenka nenašel.

Možná budu nakonec oceněna za dobrý nápad. A pokud ne, život půjde dál. Nerada bych totiž skončila jako veverka, kterou jsme po cestě zpátky viděli. Čekali jsme u přejezdu, až projede vlak, když tu náhle přiběhla veverka a měla namířeno přímo k jedoucí soupravě. Chvilku se zastavila a jakoby se rozhlédla a pak se vrhla přímo pod jedno z kol, které ji rozťalo v půli. Veverka sebevrah! Nechápala jsem, co toho malého tvora vedlo vrhnout se přímo pod kola vlaku, když ho nic nepronásledovalo, ale pak jsem si vzpomněla na „ochotnou“ slečnu v prodejně a v duchu si říkala, že jestli i veverky mají nějaké reklamace…