Má v tom prsty „Otčenáš“?

Někdy si říkám, že bych neměla nad věcmi, které se mi dějí, hloubat. Možná si ti, kteří přečtou můj článek, významně zaklepou na čelo, či mě rovnou odešlou na psychiatrii, ale jen popíšu, co se stalo.

flickr.com Předesílám, že veškerá náboženství se mi vyhnula obloukem. Jiným jejich víru a přesvědčení nevyvracím, ale osobně se hlásím k ateistům.

Včera, ledva jsem vstoupila do místních potravin, přepadla mě, v oněch místech naprosto nepatřičně, myšlenka na modlitbu Otče náš. Pár veršů mi utkvělo v paměti asi z televize a tak jsem si mezi krabicemi s mlékem a vejci snažila vybavit i zbývající slova. Marně. Po chvíli jsem mozek přestala trápit, ale slíbila si, že až si sednu k počítači, vyhledám zbytek.

Jak sem řekla, tak jsem i vykonala. Vygooglila jsem si plné znění. Stačilo jen 3 - 4x přečíst celý text, aby mi uvízl v paměti. Tím veškerý můj zájem opadl a celou věc jsem odškrtla coby vyřízenou. Dnes dopoledne, ještě než mě čekal odchod do práce, mě náhle napadlo, jestli si ještě celé znění pamatuju. Cvičně jsem si modlitbu několikrát tiše přeříkala a udělalo mi radost, že mi paměť ještě slouží.
Odpoledne v práci probíhalo standardně nudně do chvíle, kdy mi kolegyně rozechvělým hlasem telefonovala, že bourala autem a jestli můžu jejím zákaznicím dát vědět, že nepřijde. Stačila mi ještě v rychlosti říct, že se nic vážného nestalo.

Večer, po návratu z práce a ze schůze bytového družstva, kde se volilo nové představenstvo družstva, neboť si předešlé z našich prostředků snažilo vylepšit rodinný rozpočet (naštěstí na to jedna z nájemnic upozornila), jsem jí volala, aby mi řekla podrobnosti. Vyjížděla na hlavní silnici a nevšimla si auta, jedoucího po hlavní, že jede v protisměru. Naštěstí kromě promáčklého plechu jiná škoda nevznikla.
Jen jsem položila telefon, začal znovu zvonit. Když jsem zvedala sluchátko, pro sebe jsem si brblala, že zákaznice už neví, kdy by volaly. Na druhém konci se mi ale neozvala žádná ze zákaznic, ale paní z bytového družstva, kde mám provozovnu. S nervozitou v hlase mi oznamovala, že v domě došlo k požáru, který naší provozovnu minul, ale zítra nepůjde elektřina, protože při hašení natekla voda do rozvodů.

Nejprve jsem přemýšlela, proč se mi pořád na paty lepí smůla. S odstupem se sama sebe ptám jakápak smůla? Kolegyni, přestože autonehoda mohla dopadnout podstatně hůř, se vlastně nic nestalo. Je sice o nějaký ten bod a tisícovku lehčí, ale celá a zdravá. Auto utrpělo jen drobný šrám. Díky ostražité nájemnici (od dnes i zástupkyni nově zvolené předsedkyně), se předešlo zadlužení domu a v domě kde pracuji, sice hořelo, ale má práce zůstala (kromě dočasně nefunkční elektřiny) bez škod. Takže mám vlastně obrovské štěstí!

Jen mi stále v hlavě vrtá, ta včerejší a vlastně i dnešní „Otčenášová“ záležitost…