Už zase zešílela…!

Z gauče každý můj pohyb sledovaly dvě velké žlutozelené oči. Věděl, že tady něco nesedí. Když jsem se k němu nenápadně přibližovala, jeho mozek rychle zvažoval, zda se pokusit utéct, nebo se jen přikrčit a snažit se jako chameleon splynout s potahem. Nakonec zvolil druhou variantu a já po něm sáhla dřív, než pochopil, že maskování selhalo a mohl se pokusit o únikový manévr.

Martina Holánková Chudák kocour. Ač úplně obyčejný zrzek z venkovské půdy, provází ho už několik let problém s močovými kameny provázený záněty močového měchýře. Není můj. Patří mé kamarádce Pavle, ale nevím, čím jsem si zasloužila, že vždy vyžeru tyto jeho „radosti“. Teď to obnáší pouhé vpravení pilulky antibiotika do kočičího žaludku. Kdo má zkušenosti s podáváním léků kočkám mi jistě dá zapravdu, že mňoukající společníci nepatří mezi trpělivé pacienty. Dokonce jsem četla kdysi humorný mail, obsahující návod, jak lék do kočky dostat, končící odrovnáním obou zúčastněných stran a zdemolováním obydlí jako bonusem navrch.

Naštěstí Tygr (tak se chlupáč jmenuje) pochopil, že se nenechám zastrašit a vždy nakonec dosáhnu svého. Ovšem před pár lety, když mu panička odjela na dovolenou a já s ním absolvovala cévkování, následnou předoperační přípravu, operaci a pooperační rekonvalescenci, jsme si teprve vzájemně vymezovali mantinely, takže se veškeré zákroky neobešly bez oboustranného řevu. Od té doby si mě při každé návštěvě přeměřuje pohledem a pátrá v mém chování po náznacích, že jsem zešílela a opět se ho rozhodla léčit.

Tuším, že zítra při další dávce léku nastane honička, protože ví, že když mě šílenství popadne, hned tak mě nepustí. Ještěže nemůže vědět, jaký strach mám i z malých výšek. Určitě by se mi schoval na pod strop vestavěnou postel a až do nejvzdálenějšího rohu, odkud by se na mne škodolibě šklebil.

PS: To by mě tedy zajímalo, kdo mu to o těch výškách prásknul!






Publikováno též na www.webmagazin.cz