Díra na trhu

Tento týden mě potěšily hned dvě věci. Jednak že nejsem slepice a ani nemám ptáka (tím myslím pochopitelně opeřence) a pak, že se číslovka označující můj věk převalila přes třicítku (už před pár lety). Zprávy přinesly opět novinku, týkající se odchodu do důchodu. Pravda, zasloužený odpočinek mě jen tak nečeká (pokud vůbec někdy), ale přesto s mrazením v zátylku poslouchám podobné zprávy. Občas mi fantazie předhodí šťavnatý kousek (zvlášť když mě zabolí v rameni), ve kterém pracuji coby shrbená stařena se silnými brýlemi a zkřivenými prsty, jen stěží přemáhající třes rukou (pracuji jako manikérka – pedikérka).

http://www.flickr.com/photos/fannypacksrule/667741754/ Možná mě dokonce čeká pracovat až do konce. To jako že mě z práce vynesou nohama napřed. Ostatně zajímalo by mě, jaké pracovní příležitosti pro lidi přes šedesát kdo vytvoří, když dnes padesátníky považují za přestárlé. Ale to nechám koňovi.

V souvislosti s tématem mě přepadla myšlenka, že bych mohla náš trh obohatit prodejem rakví pro živé. Možná se vám to na první pohled nezdá a namítnete, nač ještě živým prodávat rakve, ale zkuste se zamyslet nad výhodami, jež by to skýtalo. Obchodní domy a supermarkety by mohly nabízet mnoho druhů rakví. Od levných papírových až po luxusní z drahého dřeva. Takzvaně podle hesla:„Tělu i kapse na míru!“ Každý by si mohl podle svého vkusu vybrat a alespoň by si byl jistý, do čeho jde. K Vánocům, narozeninám a výročím bychom vybrali a zakoupili svému příbuzenstvu dražší model, který by se v nesmontovaném stavu báječně schoval třeba pod postel až do doby, kdy by ho dotyčný potřeboval. Tím, že by měl každý truhličku dopředu koupenou, předešlo by se i různým „kšeftíkům“ pohřebních služeb…

Jako by to nestačilo, má fantazie šlápla na plyn a já si představila, že za pár let by se mohla například uzákonit povinnost opatřit si rakev a u nějaké kampeličky si vést účet s minimální částkou např. 30 000Kč na úhradu pohřbu. Nebo ještě lépe - pohřebné platit v měsíčních splátkách příslušnému úřadu. Ono by totiž poté, co nebude stát vyplácet pohřebné, mohlo přibývat případů, kdy se rodina k zemřelému nebude hlásit. A kam by to vedlo, kdyby se měl kdekdo spalovat za penízky ze státní pokladny!

Na úřadech a radnicích by pak vznikl nový odbor - Odbor pro smrt a věci s ní spojené. U okýnka by vám příjemná pracovnice vystavila za poplatek 100Kč potvrzení, že máte vlastní rakev a zaplacené pohřebné. A teprve pak byste směli v klidu zemřít.

Ozvalo se i mé cynické já a hned mi našeptávalo, že kdo by dobrovolně podstoupil euthanasii zároveň s dosažením důchodového věku, dostal by poukaz na pohřbení zadarmo. Ušetřilo by se podstatně více, než kdyby dostával vyplácený důchod a dotyčný by si ušetřil pomalé umírání a třeba i frustraci z odložení do domova důchodců.

Nakonec nevím, jestli by nebylo lepší být slepicí…